Entscheidungsdetail

IV.ÚS 3046/13 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.3046.13.1
Datum: 03.12.2014
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3046/13 ze dne 12. 3. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti BS Park II, s.r.o, IČ 290 08 379, se sídlem Praha 1, Ostrovní 30/126, právně zastoupené Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře HKDW Legal, s.r.o., Praha 1, Na Příkopě 15, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2013, č.j. 1 Afs 17/2013-43, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl.

90 Ústavy České republiky, v čl.

36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2013, č.j.

10 Af 553/2012-69; ze dne 6. února 2013, č.j.

10 Af 429/2012-83; ze dne 13. března 2013, č.j.

10 Af 486/2012-61, a č.j.

10 Af 614/2012-44; a ze dne 2. dubna 23013, č.j.

10 Af 9/2013-54.

Stěžovatelce coby provozovatelce fotovoltaické elektrárny, nebyly uhrazeny v plné výši vyfakturované dodávky elektrické energie smluvnímu odběrateli, a to v důsledku odvodu, zavedeného novelou do ustanovení § 7a a násl. zákona č.

180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v platném znění.

Postup, jemuž se stěžovatelka bránila před finančními orgány i před správními soudy, a který se netýká pouze jí, je dle stěžovatelky v rozporu s právem Evropské unie.

Proto stěžovatelka již v řízení před krajským soudem navrhla předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.

Správní soud tak ovšem neučinil a ani se s předloženými námitkami v tomto směru nevypořádal a toliko chybně odkázal na judikát Ústavního soudu, který se však touto otázkou nezabýval.

Ani Nejvyšší správní soud nepředložil předběžnou otázku a sám námitku stěžovatelky povrchně posoudil.

Opomněl přitom posoudit otázku systematickým a teleologickým výkladem, ačkoliv tak, dle judikatury Ústavního soudu ( sp. zn.

II.

ÚS 1009/08 ; II.

ÚS 2504/10; II.

ÚS 1658/11), učinit měl.

Tím Nejvyšší správní soud použil v soudním rozhodování libovůli a založil tak protiústavnost svého rozhodnutí.

Proto stěžovatelka navrhla napadené rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn.

10 Af 553/2012, jakož i s dalšími písemnostmi, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z následujících důvodů zjevně neopodstatněná.

Ze stěžovatelkou předložených rozhodnutí finančního ředitelství, správních žalob, rozhodnutí krajského soudu i kasačních stížností, se podává, že stěžovatelka po celou dobu řízení není spokojena především s novelou zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, a v důsledku toho s příslušnými rozhodnutími orgánů veřejné moci.

V průběhu celého řízení namítala nesprávnost aplikace zákona, v jehož důsledku byl její příjem z provozu fotovoltaické elektrárny snížen a tím ztížena návratnost investice.

V ústavní stížnosti vytkla Nejvyššímu správnímu soudu povrchní posouzení jejího požadavku na posouzení souladu novely s mezinárodními smlouvami.

Z napadeného rozsudku je však patrné, že Nejvyšší správní soud se dostatečně s námitkami stěžovatelky vypořádal, a to jak přímo v napadeném rozhodnutí, tak i odkazem na svoji judikaturu (rozsudek č.j.

1 Afs 80/2012-40), ve vztahu ke směrnici, jejíž aplikace se stěžovatelka v kasačních stížnostech domáhala.

Neobstojí přitom ani námitka, že soud neměl kompetenci sám soulad posoudit a byl povinen věc s předběžnou otázkou předložit.

Nejvyšší správní soud v rozsudku konstatoval, že evropské směrnice nemají přímý dopad na její věc, ani nezavazují stát k nějakému konkrétnímu zákonnému opatření.

Samo přesvědčení stěžovatelky o nezbytnosti předložit předběžnou otázku je nepostačující.

Proto fakt, že stěžovatelka není se závěry kasačního soudu spokojena, nezakládá bez dalšího důvodnost její ústavní stížnosti.

Jak je přitom z lustra Ústavního soudu patrné, obdobné námitky, jako v právě projednávané ústavní stížnosti, vztahující se k obdobným rozhodnutím orgánů veřejné moci, předložila, prostřednictvím téhož advokáta i další společnost propojená vlastníkem i jednateli se stěžovatelkou.

Pro stručnost proto lze na usnesení ze 17. října 2013, sp. zn.

ÚS 2591/13 , odkázat.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2014 Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu