Entscheidungsdetail

IV.ÚS 2096/13 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.2096.13.1
Datum: 16. 4. 2014
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2096/13 ze dne 16. 4. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 29, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 11. 2012 sp. zn. 16 T 144/2011 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2013 č. j. 12 To 39/2013-508, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Trutnově, kterým byl odsouzen pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst.

1 trestního zákoníku, a uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti tomuto rozsudku.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl.

11 a čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a k zásahu do práva zaručeného čl.

6 odst.

2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje kvalitu provedeného dokazování, zejména způsob hodnocení důkazů ze strany trestních soudů.

Poukazuje na to, že soudy založily rozhodnutí o vině na jediném nepřímém důkazu, a to na pachové stopě na mobilním telefonu poškozeného.

Zpochybňuje i způsob hodnocení dalších důkazů, o které trestní soudy opřely svá rozhodnutí, zejména výpis jeho telefonních hovorů.

Ve výsledku pak stěžovatel považuje závěry trestních soudů za chybné, jelikož nerespektují zásadu in dubio pro reo, a vyslovení viny tedy opírají o nedostatečná, resp. neprůkazná skutková zjištění.

Z těchto důvodů se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

Stěžovatel také vysvětluje, proč nepodal dovolání, neboť podle jeho názoru "proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové nemůže úspěšně podat dovolání, neboť veškeré námitky stěžovatele směřují proti hodnocení důkazů, jakož i proti opomenutí vyhodnocení některých provedených důkazů." K tomu Ústavní soud konstatuje, že senát vyčkal s rozhodnutím o ústavní stížnosti, neboť se v judikatuře Ústavního soudu objevily rozdílné názory na to, zda musí být dovolání v trestních věcech vždy vyčerpáno či nikoliv.

Výsledkem následného jednání pléna Ústavního soudu bylo schválení stanoviska sp. zn.

Pl.

ÚS-st.

38/14 ze dne 4. března 2014, jehož výrok zní: "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." V závěru odůvodnění tohoto stanoviska (bod 28.) se pak uvádí, že "s ohledem na práva účastníků řízení a zejména s přihlédnutím k principu právní jistoty se toto stanovisko použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů." Stanovisko bylo publikováno pod č.

40/2014 Sb. v částce 16 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 17. března 2014.

Přestože soudce zpravodaj podal mj. k této části odůvodnění odlišné (nesouhlasné) stanovisko (stručně řečeno: stanovisko pléna by se mělo vztahovat i na projednávané věci), respektuje odůvodnění rozhodnutí pléna Ústavního soudu.

Proto se Ústavní soud věcí dále zabýval a neodmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, výše popsané námitky stěžovatel opakovaně uplatňoval v průběhu trestního řízení.

Na jejich základě ostatně Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 29.

2012 sp. zn.

12 To 107/2012 zrušil první odsuzující rozsudek Okresního soudu v Trutnově a přikázal doplnit dokazování (na základě takto doplněného dokazování pak došlo k vydání napadených rozhodnutí).

Je tedy zřejmé, že trestní soudy se námitkám stěžovatele pozorně věnovaly.

Rovněž v odůvodnění napadeného rozhodnutí se Krajský soud v Hradci Králové dostatečně a srozumitelně vypořádal s uvedenými námitkami.

Jak Ústavní soud trvale zdůrazňuje, jeho úkolem je výhradně ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a nemůže vystupovat v roli další přezkumné instance v trestním řízení.

Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a není tudíž v jeho kompetenci provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 84/94 ).

K tomu však v projednávaném případě nedošlo.

Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst.

6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu.

Výsledek tohoto hodnocení musí důkladně a logicky vysvětlit v odůvodnění svého rozhodnutí.

V dané věci lze konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je náležitě a podrobně odůvodněno.

Je v něm dostatečně a logicky vysvětleno, že odsouzení stěžovatele se neopírá o jediný nepřímý důkaz, ale vychází ze souboru nepřímých důkazů, jimiž je vina stěžovatele plně prokázána.

V napadeném rozhodnutí je racionálně zdůvodněn způsob hodnocení usvědčujících důkazů, zejména pak stěžejního důkazu v podobě pachové stopy.

Odvolací trestní soud správně poukázal na to, že doplnění znaleckého dokazování, které na jeho příkaz provedl soud nalézací, spolehlivě vyvrátilo argumentaci stěžovatele a odstranilo skutkové pochybnosti o jeho vině.

Trestní soudy tedy dodržely podmínky vyplývající z ústavního pořádku České republiky, takže Ústavní soud nemá důvod a kompetenci do jejich rozhodování zasahovat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2014 JUDr.

Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu