Entscheidungsdetail

IV.ÚS 2002/14 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.2002.14.1
Datum: 24. 9. 2014
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2002/14 ze dne 24. 9. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 984/2012-92 ze dne 24. března 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 405/2011-61 ze dne 18. října 2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 256/2010-38 ze dne 18. května 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení čl.

2 odst.

3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces zaručeného v čl.

36 odst.

1 Listiny a v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na rovnost účastníku dle čl.

37 odst.

3 Listiny a práva na zákonného soudce dle čl.

38 odst.

1 Listiny, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn.

12 C 256/2010 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 jeho v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se na žalované všeobecné zdravotní pojišťovně ČR (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částky 53.000,- Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jeho v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jeho v záhlaví uvedeným usnesením odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud jeho ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, když rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou, kogentní zákonnou normou a s ní spojenou právní doktrínou, jak je ústavně zaručeno jako základní právo v čl.

36 odst.

1 Listiny a v čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Nejvyšší soud podle stěžovatele nepřípustně a protiústavně aplikoval retroaktivně svoji judikaturu z roku 2012 na žalobu stěžovatele z roku 2010, a to výlučně v neprospěch stěžovatele.

Toto porušení lze podle ústavní stížnosti charakterizovat jako protiústavní odepření spravedlnosti.

Stěžovatel dále uvádí, že ze strany obecných soudů došlo rovněž k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces z důvodu existence opomenutých důkazů a nerespektování judikatury Nejvyššího soudu.

Současně tak podle stěžovatele došlo i k porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení, garantované čl.

37 odst.

3 Listiny.

K porušení principů řádného a spravedlivého procesu dále podle stěžovatele došlo tím, že právní závěry soudů obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním rozporu se skutkovými a právními zjištěními soudů, kdy se soudy svévolně všemi právně významnými námitkami a argumentací stěžovatele ani nezabývaly, při současném popření principu legality v rozporu s čl.

2 odst.

3 Ústavy a s čl.

2 odst.

2 Listiny.

Porušení občanského soudního řádu soudy při určení věcné a místní příslušnosti soudů se pak podle ústavní stížnosti jeví i jako porušení ústavní zásady stanoveného postupu.

V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 80/96 .

Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy rozhodly o jeho žalobě svévolně, libovolně a v extrémním rozporu s relevantní platnou právní úpravou a judikaturou.

V neposlední řadě došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na zákonného soudce tak, jak je stěžovateli garantován v čl.

38 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy v řízení o věci stěžovatele postupovaly a ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu principy zakotvenými v Listině a Úmluvě a jejich závěru o tom, že stěžovatelova žaloba není důvodná, nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout.

Obecnými soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat.

Ústavní soud tak na rozhodnutí obecných soudů, a to především soudu dovolacího a odvolacího, pouze odkazuje s tím, že žádný důvod pro svůj kasační zásah nezjistil.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. září 2014 Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu