Entscheidungsdetail

IV.ÚS 159/14 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.159.14.1
Datum: 11.12.2014
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 159/14 ze dne 12. 11. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Vandy Meissnerové, zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem Antonínská 2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013 č. j. 25 Cdo 3129/2013-150 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2013 č. j. 44 Co 348/2010-131, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozsudku.

Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl.

7 odst.

1 a 2, čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku svévolné interpretace a aplikace zákonných ustanovení soudy, které rozhodovaly o náhradě škody na zdraví v souvislosti s léčbou ve zdravotnickém zařízení vedlejšího účastníka (AUDIO Fon centr, s. r. o.), jakož i v upření práva přítomnosti a vyjadřování se při provádění všech důkazů a následného neopodstatněného odmítnutí dovolání, které vyústilo v nenaplněné legitimní očekávání stěžovatelky.

Výše označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. června 2010 č. j.

108 C 12/2008-97, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady bolestného.

Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud výše označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 1216/13 ).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí soudů a konstatuje, že neshledal, že by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod nebo byly v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Je třeba připomenout, že Ústavnímu soudu podle ustálené judikatury nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů ostatními soudy, a to ani v případě, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 ).

Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 84/94 ), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 166/95 ).

Pokud jde o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. (srov. nález sp. zn.

Pl.

ÚS 85/06 , všechna uvedená rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Argumentaci civilních soudů, tak jak je rozvedena v odůvodnění jejich rozhodnutí, zvláště pak v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Civilní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodovaly ve věci stěžovatelky v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná; jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Skutečnost, že soudy své rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2014 JUDr.

Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu