Entscheidungsdetail

IV.ÚS 136/14 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.136.14.1
Datum: 06.10.2014
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 136/14 ze dne 10. 6. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem se sídlem Olomouc, Krapkova 38, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 9. 2013 č. j. 2 T 163/99-369 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2013 č. j. 8 To 374/2013-385, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 30.

11.

2000 sp. zn.

2 T 163/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5.

2001 sp. zn.

8 To 57/2001.

Těmito rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst.

1 a 3 písm. c) trestního zákona.

Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry trestních soudů, které vedly k zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení.

Stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru písmoznalectví konstatoval, že od roku 1999 (kdy byl zpracován znalecký posudek v rámci původního řízení) se změnily technické možnosti a související způsoby zpracování písma tak, že lze hovořit o nové skutečnosti odůvodňující obnovu řízení.

Vzhledem k tomu, že podle názoru soudu však znalecký posudek není jediným a stěžejním, ale pouze podpůrným důkazem o vině stěžovatele, nejsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení stanovené v § 278 odst.

1 trestního řádu.

S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí a v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením důkazů trestními soudy, vedoucím k závěru o zamítnutí obnovy řízení.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy ostatních soudů.

Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Ústavní soud konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení.

K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v § 278 odst.

1 trestního řádu.

Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Trestní soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část.

Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstala původní skutková zjištění.

Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.

V posuzovaném případě se soud prvního stupně podrobně zabýval všemi argumenty stěžovatele, které uvedl ve svém návrhu.

Porovnal nově navrženou skutečnost se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a objasnil důvody, pro které neshledal splnění podmínek pro obnovu řízení.

V této souvislosti soud konstatoval, že přestože došlo k výraznému posunu v metodách písmoznalectví a zkoumání pravosti podpisů, nelze dospět k závěru o důvodnosti návrhu stěžovatele na obnovu řízení.

Jakkoli jde totiž ve vztahu ke znaleckému posudku o novou skutečnost ve smyslu nové metody možnosti zkoumání již dříve zkoumaného podpisu, tato skutečnost sama o sobě nestačí k povolení obnovy řízení.

K tomu, aby soud povolil obnovu řízení, musí být splněna i další podmínka stanovená v § 278 odst.

1 trestního řádu, tj. že nový důkaz či nová skutečnost mohou buď samostatně či v souhrnu s již provedenými důkazy vést k jinému závěru o vině odsouzeného či dalších výrocích rozsudku.

V dané věci však znalecký posudek z oboru písmoznalectví nebyl jediným usvědčujícím důkazem, ale závěr o vině vycházel i z dalších důkazů (výpovědí svědků, nepodepsání kvitance ze strany poškozené, zajištění zpronevěřených peněz u stěžovatele).

Za této situace dospěl soud k závěru, že znalecký posudek byl toliko důkazem podpůrným a neshledal, že by skutečnost, že došlo k posunu v metodách písmoznalectví, mohla vést ke změně závěru o vině stěžovatele.

Stížnostní soud se ztotožnil s náhledy soudu prvního stupně a s odkazem na jeho závěry zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou.

Ústavní soud nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele.

Tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces neodpovídá skutečnosti, o čemž svědčí i fakt, že věc prošla řízením o povolení obnovy řízení dvakrát.

Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr dostatečně odůvodnily.

Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2014 JUDr.

Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu