Entscheidungsdetail

IV.ÚS 1132/14 #1

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2014:4.US.1132.14.1

Datum

25. 6. 2014

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1132/14 ze dne 25. 6. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr.

Kamila Brančíka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Hodonín, Sadová 15, zastoupeného JUDr.

Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, proti výrokům II. usnesení Mgr.

Kamila Brančíka, exekutora Exekutorského úřadu v Hodoníně č. j.

007 EX 774/13-4 ze dne 12.

11.

2013, č. j.

007 EX 1180/13-4 ze dne 7.

11.

2013, č. j.

007 EX 920/13-4 ze dne 13.

11.

2013, č. j.

007 EX 687/13-4 ze dne 8.

11.

2013, č. j.

007 EX 794/13-4 ze dne 12.

11.

2013, č. j.

007 EX 771/13-5 ze dne 12.

11.

2013, č. j.

007 769/13-4 ze dne 12.

11.

2013, č. j.

007 EX 672/13-4 ze dne 8.

11.

2013, č. j.

007 EX 3188/13-3 ze dne 7.

10.

2013, č. j.

007 EX 1145/13-6 ze dne 12.

8.

2013, č. j.

007 EX 726/13-4 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

007 EX 700/13-4 ze dne 15.

11.

2013, č. j.

007 EX 706/13-4 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

007 EX 694/13-4 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

007 EX 722/13-4 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

007 EX 1081/13-4 ze dne 15.

11.

2013, č. j.

007 EX 684/13-4 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

007 EX 851/13-5 ze dne 14.

11.

2013, č. j.

007 EX 1032/13-4 ze dne 15.

11.

2013, č. j.

007 EX 796/13-5 ze dne 14.

11.

2013, č. j.

007 EX 865/13-6 ze dne 14.

11.

2013, č. j.

007 EX 665/13-4 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

007 EX 1097/13-4 ze dne 13.

11.

2013, č. j.

007 EX 939/13-4 ze dne 15.

11.

2013, č. j.

007 EX 676/13-4 ze dne 8.

11.

2013, č. j.

007 EX 698/13-4 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

007 EX 693/13-4 ze dne 8.

11.

2013, č. j.

007 EX 917/13-4 ze dne 15.

11.

2013, č. j.

007 EX 723/13-4 ze dne 8.

11.

2013, č. j.

007 EX 918/13-4 ze dne 12.

11.

2013, č. j.

007 EX 757/13-4 ze dne 12.

11.

2013, č. j.

007 EX 791/13-4 ze dne 12.

11.

2013, č. j.

007 EX 1012/13-4 ze dne 2.

11.

2013, č. j.

007 EX 770/13-4 ze dne 12.

11.

2013, č. j.

007 EX 761/13-4 ze dne 13.

11.

2013, č. j.

007 EX704/13-4 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

007 EX 682/13-20 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

007 EX 678/13-448 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

2013, č. j.

007 EX 686/13-4 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

007 EX 669/13-4 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

007 EX 759/13-4 ze dne 12.

11.

2013, č. j.

007 EX 666/13-5 ze dne 11.

11.

2013, č. j.

007 EX 793/13-4 ze dne 12.

11.

2013, č. j.

007 EX 921/13-4 ze dne 14.

11.

2013, č. j.

007 EX 864/13-4 ze dne 13.

11.

2013, č. j.

007 EX 871/13-4 ze dne 14.

11.

2013, č. j.

007 EX 927/13-4 ze dne 15.

11.

2013, č. j.

007 EX 671/13-4 ze dne 8.

11 2013, č. j.

007 EX 681/13-6 ze dne 8.

11.

2013, č. j.

007 EX 690/13-4 ze dne 8.

11.

2013, č. j.

007 EX 688/13-4 ze dne 8.

11.

2013, č. j.

007 EX 677/13-4 ze dne 8.

11.

2013, proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně sp. zn.

12 Co 891/2013 ze dne 28.

2.

2014, sp. zn.

12 Co 873/2013 ze dne 28.

2.

2014, sp. zn.

12 Co 832/2013 ze dne 28.

2.

2014, sp. zn.

12 Co 830/2013 ze dne 28.

2.

2014, sp. zn.

12 Co 831/2013 ze dne 28.

2.

2014, sp. zn.

12 Co 828/2013 ze dne 28.

2.

2014, sp. zn.

12 Co 829/2013 ze dne 28.

2.

2014, sp. zn.

12 Co 827/2013 ze dne 28.

2.

2014, sp. zn.

12 Co 715/2013 ze dne 28.

2.

2014, sp. zn.

12 Co 636/2013 ze dne 28.

2.

2014, sp. zn.

12 Co 843/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 844/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 841/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 849/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 839/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 838/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 837/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 837/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 836/2013 ze dne 5.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 835/2013 ze dne 5.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 834/2013 ze dne 5.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 833/2013 ze dne 5.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 875/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 884/2013 ze dne 28.

2.

2014, sp. zn.

12 Co 921/2013 ze dne 28.

2.

2014, sp. zn.

12 Co 865/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 862/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 861/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 864/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

2014, sp. zn.

12 Co 860/2013 ze dne 7.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 892/2013 ze dne 10.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 890/2013 ze dne 10.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 889/2013 ze dne 10.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 888/2013 ze dne 10.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 887/2013 ze dne 10.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 885/2013, ze dne 10.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 855/2013 ze dne 12.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 854/2013 ze dne 12.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 853/2013 ze dne 12.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 852/2013 ze dne 12.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 851/2013 ze dne 12.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 876/2013 ze dne 10.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 850/2013 ze dne 12.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 886/2013 ze dne 10.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 808/2013 ze dne 18.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 807/2013 ze dne 18.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 806/2013 ze dne 18.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 805/2013 ze dne 18.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 804/2013 ze dne 18.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 803/2013 ze dne 18.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 802/2013 ze dne 18.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 866/2013 ze dne 18.

3.

2014, sp. zn.

12 Co 801/2013 ze dne 18.

3.

2014, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení bodu 4. čl.

II zákona č.

396/2012 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro jejich rozpor s čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jimiž měl být porušen čl.

1 odst.

1, čl.

2 odst.

3 a 4, čl.

90 Ústavy; čl.

1, čl.

2 odst.

2 a 3, čl.

3 odst.

1, čl.

4, čl.

9 odst.

1, čl.

11 odst.

1 a 4 a čl.

26 Listiny, čl.

4 odst.

2 a čl.

14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel navrhl též zrušení v záhlaví označených usnesení, která vydal jako soudní exekutor podle bodu 4. čl.

II zákona č.

396/2012 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a navrhl zrušení tohoto ustanovení.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti a v souladu se zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") dospěl k závěru, že tomu tak není.

Z ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatel napadá jednak svá vlastní rozhodnutí, resp. výroky II. všech výše uvedených usnesení, jimiž jako soudní exekutor rozhodl o náhradě nákladů řízení exekuce, a jednak usnesení Krajského soudu v Brně, jimiž byla odmítnuta odvolání stěžovatele proti nákladovým výrokům jeho usnesení.

Napadenými usneseními stěžovatel jako soudní exekutor rozhodl o tom, že exekuce specifikované v jednotlivých usneseních se zastavují podle bodu 4. čl.

II zákona č.

396/2012 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (výrok I.).

V souladu s uvedeným ustanovením rozhodl, že žádný z účastníků řízení ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Proti výroku II. svých usnesení v částech týkajících se náhrady nákladů stěžovatele podal stěžovatel odvolání.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve všech případech odmítl jeho odvolání jako podané osobou k tomu neoprávněnou.

V odůvodnění svých usnesení odvolací soud především zdůraznil, že pokud sám soudní exekutor rozhoduje o svých nákladech, jedná se o situace, v níž nelze dovodit subjektivní právo exekutora k podání odvolání proti rozhodnutí o jeho nákladech exekuce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu jsou projevem nedůvodné soudní svévole, která omezuje jeho právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Namítá, že skutečnost, že se nachází jednak v postavení subjektu, který rozhoduje o právech na náhradu nákladů řízení, a jednak v postavení subjektu, kterému může být takové právo jeho vlastním rozhodnutím přiznáno, nevylučuje jeho právo brojit proti takovému rozhodnutí opravnými prostředky.

Podle stěžovatele došlo odmítnutím jeho odvolání k jeho diskriminaci z důvodu jeho příslušnosti k exekutorskému stavu.

Ústavní soud shledal, že v posuzované věci vystupuje soudní exekutor jako orgán veřejné moci a nikoli jako účastník řízení.

Problematikou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se Ústavní soud ve své judikatuře již podrobně zabýval.

Objasnil, že charakter postavení exekutora se v průběhu exekuce mění.

Objasnil, že charakter postavení exekutora se v průběhu exekuce mění.

Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost, kdy vystupuje jako orgán veřejné moci při výkonu svěřené státní moci, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení (srov. zejm. stanovisko pléna sp. zn.

Pl.

ÚS-st 23/06 ze dne 12.

9.

2006, ST 23/42 SbNU 545, bod 7.).

V napadené věci však jde o situaci odlišnou.

Postup soudního exekutora v dané věci je upraven v přechodných ustanoveních zákona č.

396/2012 Sb., regulujících další průběh řízení o výkonu rozhodnutí, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a která podle § 251 o. s. ř., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nespadají po dni nabytí účinnosti tohoto zákona do působnosti soudu.

Uvedená řízení o výkonu rozhodnutí byla soudem rovnoměrně rozvrhnuta mezi soudní exekutory podle příslušného obvodu (bod 2 a 3, čl.

II).

Bod 4, čl.

II přechodných ustanovení pak stanovil možnost oprávněného podat do 2 měsíců od předání soudního spisu návrh na zastavení exekuce bez uvedení důvodu, přičemž exekutor je povinen tomuto návrhu vyhovět.

V takovém případě nemá soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce a účastníci exekučního řízení nemají nárok na náhradu nákladů.

Ústavní soud k tomu dodává, že odlišení soudního exekutora od účastníků řízení obsahuje ve své dikci i ustanovení bodu 4, čl.

II zákona č.

396/2012 Sb.

V dané věci soudní exekutor tedy nevystupuje jako účastník řízení, ale jako orgán veřejné moci vykonávající svěřenou státní moc, který vydává rozhodnutí na základě zákonného zmocnění.

Ústavní soud v této souvislosti opakovaně dospěl k závěru, že pokud stěžovatel v řízení vystupoval jako orgán veřejné moci, nemůže být v tomto postavení také nositelem základních práv a svobod (stanovisko pléna ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn.

Pl.

ÚS-st.

9/99, ST 9/16 SbNU 372).

Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel není účastníkem odvolacího řízení a není tedy ani aktivně legitimovaným subjektem k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Pro úplnost je vhodné konstatovat, že soudní exekutor by nemohl být aktivně legitimován ani k podání ústavní stížnosti proti svému vlastnímu rozhodnutí, které vydal jako orgán veřejné moci.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl.

Co se týče návrhu na zrušení ustanovení bodu 4. čl.

II zákona č.

396/2012 Sb., jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2014 JUDr.

Vladimír Sládeček soudce zpravodaj