Entscheidungsdetail

IV.ÚS 113/13 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.113.13.1
Datum: 12.10.2014
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 113/13 ze dne 10. 12. 2014 N 224/75 SbNU 517 Doplnění rozsudku po nabytí právní moci

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Vlasty Formánkové - ze dne 10. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 113/13 ve věci ústavní stížnosti ČIBE, a. s., se sídlem Dostihová 520, Slušovice, IČO 25570048, zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem, se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012, kterým byl doplněn jeho dříve vydaný pravomocný rozsudek o výrok týkající se nákladů za znalecký posudek, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníka řízení a Ing. Stanislava Šefla, zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, se sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012 byla porušena základní práva stěžovatelky, garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012 se ruší.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 9. ledna 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím stěžovatelka usilovala o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j.

59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012, jímž soud s odkazem na ustanovení § 166 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") doplnil dříve vydaný rozsudek č. j.

59 Co 180/2012-613 ze dne 24. října 2012 o výrok IV ve znění: "Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III potvrzuje." Dle mínění stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále též "krajský soud") překročil meze zákonného oprávnění ve smyslu ustanovení § 166 o. s. ř., resp. jednal přímo svévolně, když o doplnění rozsudku rozhodl bez návrhu až po jeho právní moci.

Navíc takto rozhodl o nákladech znaleckého posudku, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nebyl vypracován v jejím zájmu a netýkal se sporné věci.

V postupu krajského soudu tedy stěžovatelka spatřovala porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně překročení zásady legality uplatňování státní moci, vyplývající z čl.

2 odst.

3 Ústavy České republiky a čl.

2 odst.

2 Listiny.

K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, který uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za správné.

Dle jeho názoru nelze na tento případ aplikovat pravidla dle ustanovení § 166 o. s. ř., neboť doplňujícím rozhodnutím nebylo dodatečně rozhodováno o stanovení povinnosti hradit náklady státu, ale bylo toliko vypořádáváno odvolání žalovaného (stěžovatelky) proti výroku o jeho povinnosti hradit náklady řízení vzniklé státu, uložené mu již dříve rozhodnutím soudu prvního stupně č. j.

26 C 175/2006-575 ze dne 12. března 2012.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření rovněž označil napadené usnesení krajského soudu za správné s tím, že břemeno nákladů řízení dopadlo v plné šíři na tu stranu sporu, která nebyla úspěšná.

Okolnosti vylučující tento předpoklad nebyly ani tvrzeny, natož shledány.

K otázce oprávnění odvolacího soudu doplnit rozhodnutí vedlejší účastník poznamenal, že odvolání stěžovatelky směřovalo do všech výroků soudu prvního stupně, a proto bylo nutné, aby se odvolací soud vypořádal s celým zněním rozhodnutí.

Pokud tak neučinil ve svém prvním rozhodnutí, nebylo možno považovat odvolací řízení za skončené.

Odvolací soud přitom nijak neměnil ostatní napadené výroky, ale pouze dořešil odvolání stěžovatelky v té části, ve které opomněl rozhodnutí vynést.

Vedlejší účastník se nadto nedomnívá, že by uložením povinnosti k náhradě nákladů neúspěšnému účastníkovi řízení vznikla jakákoli újma na jeho ústavně zaručených právech.

Stěžovatelka práva repliky nevyužila.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst.

1, § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že srovnatelnou problematiku řešil již ve svém nálezu sp. zn.

ÚS 672/03 ze dne 11. února 2004 (N 17/32 SbNU 163).

V citovaném rozhodnutí Ústavní soud judikoval, že porušení čl.

2 odst.

2 a čl.

4 odst.

1 Listiny se dopustí orgán veřejné moci tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem, ať už se jedná o situaci flagrantního nerespektování kogentní normy podústavního práva, či uplatnění extenzivního výkladu právní normy.

Týká-li se stanovení povinnosti peněžitého či nepeněžitého plnění z majetku jednotlivce, zasáhne tak orgán veřejné moci také do vlastnického práva jednotlivce garantovaného čl.

11 odst.

1 Listiny.

Výše naznačená východiska jsou významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí krajského soudu i v nyní projednávané věci.

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se vedlejší účastník na postu žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti v žalobě blíže specifikovaného právního úkonu.

Rozsudkem č. j.

26 C 175/2006-554 ze dne 16. prosince 2011 Okresní soud ve Zlíně žalobě vyhověl (výrok I) a uložil žalované-stěžovatelce povinnost nahradit na nákladech řízení vedlejšímu účastníkovi částku 25 551 Kč (výrok II).

Toto rozhodnutí následně Okresní soud ve Zlíně rozsudkem č. j.

26 C 175/2006-575 ze dne 12. března 2012 doplnil dle ustanovení § 166 o. s. ř. o výrok III, v němž zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení České republiky - Okresního soudu ve Zlíně ve výši 18 242 Kč, představující soudem vyplacené znalečné.

Proti oběma rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání.

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem č. j.

59 Co 180/2012-613 ze dne 24. října 2012 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), ve výroku II jej však změnil, a to tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 34 251 Kč (výrok II), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 28. listopadu 2012.

V reakci na přípis nalézacího soudu ze dne 12. prosince 2012, upozorňující jej na skutečnost, že dosud nebylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti doplňujícímu rozsudku na č. l.

575, vydal posléze krajský soud ústavní stížností napadené usnesení č. j.

59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012, jímž dle ustanovení § 166 o. s. ř. doplnil svůj rozsudek ze dne 24. října 2012 o výrok IV, ve kterém dodatečně potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu v jeho výroku III, tj. ve výroku o nákladech řízení vzniklých státu.

Krajským soudem aplikované ustanovení § 166 o. s. ř. umožňuje jakémukoliv soudu, včetně odvolacího či dovolacího, doplnění rozsudku v případech, kdy soud opomněl rozhodnout o některé části předmětu řízení, nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti.

Z iniciativy samotného soudu lze však rozhodnutí doplnit pouze do doby, než se stane pravomocným.

Přede dnem právní moci musí soud rozhodnout o doplnění, není však nutné, aby i v této lhůtě doplňující rozhodnutí doručil.

Ve světle výše řečeného není tedy evidentně rozhodnutí krajského soudu způsobilé obstát.

Je naopak nutno přisvědčit námitkám stěžovatelky, že krajský soud postupoval svévolně a v rozporu s kogentní normou, pokud rozhodl o doplnění svého rozsudku až poté, kdy nabyl právní moci.

V tomto směru Ústavní soud nesdílí názor krajského soudu o nemožnosti aplikace pravidel stanovených v § 166 o. s. ř., konkrétně časového rámce pro vydání doplňujícího rozhodnutí, na řízení o odvolání.

Neexistuje zde racionální důvod, proč by mělo být pro účely užití ustanovení § 166 o. s. ř. rozlišováno mezi rozhodováním nalézacího soudu a odvolacího soudu.

Projednání odvolání představuje předmět řízení před odvolacím soudem, a není-li o něm v plném rozsahu rozhodnuto, jedná se ze strany odvolacího soudu o nevyčerpání předmětu řízení, na což pamatuje právě ustanovení § 166 o. s. ř., které umožňuje pochybení napravit, ale jen ve lhůtě k tomu určené.

Přiměřené užití § 166 o. s. ř. v odvolacím řízení dovozuje i odborná literatura.

K tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol.

Občanský soudní řád II. § 201 až 376.

Komentář.

1. vydání.

Praha: C.

Beck, 2009, 1682 s.

Nelze rovněž připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného rozhodnutí o povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle o. s. ř.

Souhrnně vyjádřeno, postupoval-li krajský soud v posuzované věci shora popsaným způsobem, porušil tím čl.

2 odst.

2 a čl.

4 odst.

1 Listiny a v konečném důsledku zasáhl též do vlastnického práva stěžovatelky, garantovaného v čl.

11 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j.

59 Co 180/2012-644 ze dne 14. prosince 2012 podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).