Entscheidungsdetail

III.ÚS 2404/14 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:3.US.2404.14.1
Datum: 30. 10. 2014
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2404/14 ze dne 30. 10. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1093/2013, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 sp. zn. 10 To 64/2011 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2011 sp. zn. 17 T 27/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl.

3, čl.

8 odst.

1 a 2, čl.

11 odst.

1, čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

2 a 3 a čl.

40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst.

2 písm. a), odst.

3 písm. d) tr. zákona účinného do dne 31.

12.

2009 (dále jen "tr. zákon") a trestným činem kuplířství podle § 204 odst.

1 tr. zákona.

Za tyto trestné činy jej odsoudil podle § 232a odst.

3 tr. zákona za užití § 35 odst.

1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst.

2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou.

Podle § 55 odst.

1 písm. c), odst.

2, odst.

5 tr. zákona stěžovateli uložil trest propadnutí věci, a to specifikovaných peněžních částek u něj zajištěných.

Současně krajský soud rozhodl, že se stěžovatel zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst.

2 tr. zákona k § 246 odst.

1, odst.

2 písm. d) tr. zákona účinného do 21.

10.

2004, a dále trestný čin obchodování s lidmi spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst.

2 tr. zákona k § 232a odst.

2 písm. a), odst.

3 písm. d) tr. zákona účinným od 22.

10.

2004, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl stíhán.

Vrchní soud v Praze rozhodl o stěžovatelem podaném odvolání tak, že jej ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu coby nedůvodné zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst.

1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek nalézacího soudu představuje pouhou stručnou rekapitulaci výpovědí slyšených osob a usnesení odvolacího soudu neobsahuje konkrétní reakci na argumentaci uplatněnou v odvolání.

Dovozuje, že v naprosté většině jsou k dispozici pouze výslechy provedené na základě dožádání v přípravném řízení v Ruské federaci, když těmto výslechům nebyl přítomen nikdo z osob, které se podílely na průběhu trestního řízení v České republice, zejména pak nebyl nikdy k těmto výslechům přizván ani o nich předem vyrozuměn obhájce (který jej zastupoval od počátku trestního řízení) ani on sám.

Připomíná, že obhájce postupem relevantním z hlediska § 428 tr. řádu navrhoval provedení výslechu všech svědkyň uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání a žádal o umožnění své přítomnosti u těchto úkonů (viz protokol o seznámení se spisovým materiálem dne 1.

2008), a to již v době před dodáním výsledků dožádání z Ruské federace do trestního spisu.

Výslechy osob v České republice byly provedeny jednak jako údajně neodkladné úkony (stěžovatel přitom žádal o opakovaný výslech, jehož uskutečnění nic nebránilo), jednak coby výslechy v režimu utajených svědků, a to bez naplnění odpovídajících procesních důvodů.

Stěžovatel má dále za to, že důkazy zajištěné při domovní prohlídce v bytě, kde se zdržoval v době svého zadržení, byly získány nezákonně, neboť jej policejní orgán před provedením prohlídky nevyslechl, ačkoli takový postup představuje výslovnou podmínku podle ustanovení § 84 tr. řádu (připomíná též, že v souvislosti s domovní prohlídkou došlo k zabavení peněžní částky, o jejímž propadnutí posléze soud rozhodl).

Konečně stěžovatel zpochybňuje jednotlivé usvědčující výpovědi, a to zejména výtkami, že svědkyně provozovaly prostituci dobrovolně též na území Ruské federace, jakož i poté, co se vrátily do České republiky.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.

87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 45/94 ze dne 25.

1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Je namístě doplnit, že ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, v důsledku čehož je pak určující ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Konkrétně je případné zaznamenat následující: Obecné soudy stěžovateli daly najevo, že ustanovení § 428 tr. řádu vychází ze zásady, že žádost o právní pomoc vykonává dožádaný cizozemský orgán podle svého vnitrostátního práva ve smyslu zásady forum regit actum (srov. k tomu např. čl.

1 odst.

1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních), což je výrazem suverenity jeho státu.

Důsledkem toho je, že dožadující orgán musí takto provedený úkon přijmout, i když jeho použití k důkazu v rámci trestního řízení, pro které byl dožádán, bude posouzeno podle vnitrostátního práva dožadujícího státu.

Stěžovatel neoponuje relevantně východisku obecných soudů, podle nichž v případě, že jde o žádost ze strany obžaloby, podle právních předpisů Ruské federace není účast advokátů osob podezřelých ze spáchání trestné činnosti u výpovědí svědků možná.

Stojí též za zmínku, že pokusy o doručení předvolání svědkyň z Ruské federace k soudu skončily neúspěšně, neboť jmenované se v místě bydliště nezdržují (str.

26 rozsudku nalézacího soudu).

Oproti úsudku stěžovatele rozhodující soudy ve vztahu k výslechu E.

Cherevko ze dne 1.

2006 ústavněprávně regulérním způsobem dovodily, že o neodkladný úkon šlo, jestliže vycházely z toho, že tato svědkyně "dne 3.

2006 natrvalo letecky opouští Českou republiku".

Kritiku dokazování formou výslechu utajených svědků stěžovatel vyslovuje pouze v obecné rovině; ústavní stížností napadená rozhodnutí se přitom odvíjí převážně z jiných důkazních pramenů.

Zpochybňuje-li stěžovatel jednotlivé svědecké výpovědi, jež byly v řízení podány, otevírá polemiku s hodnocením důkazů obecnými soudy, a charakterem formulovaných námitek staví Ústavní soud do pozice jen další přezkumné instance, jež mu však nepřísluší.

Rovněž ve vztahu k námitce týkající se neprovedení "předchozího výslechu" nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že nedosahuje ústavněprávní dimenze (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 2460/13 ze dne 9.

2014).

Smyslem předchozího výslechu před provedením domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemků a osobní prohlídky jako vážného, byť za zákonem stanovených podmínek legálního, zásahu do ústavně zaručeného základního práva, je - v případě dobrovolného vydání věci v průběhu tohoto výslechu - tento zásah odvrátit (Šámal, P. a?kol.: Trestní řád.

Komentář.

7. vydání.

Praha: C.

Beck, 2013, str.

1142).

Stěžovatel však netvrdí, že měl v úmyslu předmětnou peněžní částku dobrovolně vydat, nýbrž - protisměrně - brojí proti tomu, že ji policejní orgán v průběhu domovní prohlídky zabavil.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a výše předznačené hodnocení ústavní stížnost jako návrhu zjevně neopodstatněného je tím odůvodněno; podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2014 Jan Filip v. r. předseda senátu