Entscheidungsdetail

II.ÚS 2072/14 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.2072.14.1
Datum: 11.12.2014
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2072/14 ze dne 12. 11. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Horní Lán 1328/6, Olomouc, proti výroku I. a II. in fine rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014, č. j. 28 Co 462/2012-168, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

[1.] Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17.

2014, se stěžovatel domáhá zrušení výroků I. (nepřipuštění rozšíření žaloby o částku 115.000 Kč) a II. in fine (v části týkající se náhrady nákladů řízení státu) v záhlaví označeného rozhodnutí. [2.] Stěžovatel uvádí, že se v řízení před obecnými soudy domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a požadoval částku 85.000 Kč s příslušenstvím.

Tuto žalobu odůvodnil tím, že byl od září 2008 do listopadu 2010 (16-18 let věku) neoprávněně trestně stíhán za znásilnění 14-ti leté kamarádky, než bylo soudem rozhodnuto, že se tohoto trestného činu jednoznačně nedopustil.

Jelikož měl za to, že v odškodňovacím řízení dochází k průtahům, navrhl rozšíření žaloby (resp. navýšení požadované náhrady nemajetkové újmy) tak, aby mu byla nahrazena nemajetková újma i za tyto tvrzené průtahy.

Městský soud v Praze však toto rozšíření žaloby nepřipustil, neboť náhradu nemajetkové újmy za tvrzené průtahy považoval za nový (samostatný) nárok, jehož oprávněnost by mohla být posouzena jedině v novém řízení včetně předsoudní fáze. [3.] Stěžovatel brojil i proti části výroku II. napadeného rozhodnutí, a to v rozsahu, v němž jím byl potvrzen výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení státu.

V napadeném výroku totiž byl výrok soudu prvního stupně odvolacím soudem označován jako "výrok III.", ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o "výrok IV." Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci je proto dle stěžovatele třeba považovat za zmatečné a protiústavní. [4.] Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. [5.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou.

K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. [6.] V kontextu právě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že nepřipuštěním rozšíření žaloby odvolací soud z ústavních mezí nevybočil.

Odvolací soud totiž v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, proč změnu žaloby nepřipustil a důvody, o něž tento svůj závěr opřel (tj. že rozšíření žaloby bylo de facto uplatněním nového nároku, který však nebyl projednán ani v předsoudní fázi ani soudem prvního stupně), jsou racionální a ústavně konformní.

Naopak stěžovateli lze vytknout, že nenabízí žádnou ústavně právní argumentaci, z níž by bylo lze dovodit, že tato změna žaloby v dané fázi řízení byla přípustná, a kterou by vyvrátil přesvědčivý a logický výklad městského soudu, založený na základních procesních principech soudního řízení (především dvojinstančnost, viz § 95 odst.

2 ve spojení s § 211 o. s. ř.). [7.] Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, ani pokud se jedná o výrok odvolacího soudu o nákladech státu.

Je sice pravdou, že podle napadené části výroku rozsudku městského soudu se "ve výroku o nákladech státu (výrok III.) rozsudek soudu I. stupně potvrzuje", ačkoliv v rozsudku soudu prvního stupně bylo o "nákladech státu" rozhodnuto výrokem IV.

Takové pochybení však zcela zjevně nemůže dosahovat takové intenzity, aby bylo možno učinit závěr o zásahu do práva na spravedlivý proces.

Z předmětného výroku je totiž nepochybné, jak odvolací soud rozhodl (výrok o nákladech státu potvrdil) a záměnu čísel III. a IV. nelze považovat za nic více než chybu v psaní, kterou lze napravit vydáním opravného usnesení (§ 164 občanského soudního řádu), tedy veskrze administrativním úkonem. [8.] Současně je nutno uvést, že rozhodnutím o nákladech řízení státu byl řešen vztah mezi dvěma organizačními složkami státu (bylo totiž rozhodnuto o tom, že se "žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti neukládá povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady státu ve výši 1.425 Kč") a práva stěžovatele jím tudíž nebyla nijak dotčena.

Tvrdí-li stěžovatel, že náklady státu byl nucen uhradit on (pročež je napadený výrok významný i pro něj), lze takové tvrzení označit přinejmenším jako nepřesné.

Jak totiž vyplývá z vyžádaného spisu prvostupňového Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn.

25 C 79/2011, částka 1.425 Kč, jejímž zaplacením stěžovatel nahradil státu náklady řízení, byla stěžovateli v mezidobí vrácena (srov. č. l.

186). [9.] S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2014 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu