Entscheidungsdetail

I.ÚS 203/14 #1

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2014:1.US.203.14.1

Datum

19. 2. 2014

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 203/14 ze dne 19. 2. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Drahoslavy Jelínkové, zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, se sídlem Komořanská 63, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 20 Cdo 3256/2013-109, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2013, č. j. 54 Co 167/2013-66, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 68 EXE 369/2011-46, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 20 Cdo 3256/2013-109, bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 12. 4. 2013, č. j. 54 Co 167/2013-66, pro nepřípustnost. Uvedeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 4. 3. 2013, č. j. 68 EXE 369/2011-46, o zamítnutí stěžovatelčina návrhu na zastavení exekuce. Podstata ústavní stížnosti se soustředila na argumenty proti správnosti závěrů dovozených soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Dovolacímu řízení vytýká pouze průtahy. Dovolání bylo z její strany podáno dne 11. 7. 2013, nicméně spis byl soudem prvního stupně Nejvyššímu soudu postoupen dne 27. 9. 2013. K rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatelka uvádí, že odmítnutí dovolání bylo nedůvodné, avšak žádné konkrétní výtky neuvádí. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], zčásti opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Napadá-li stěžovatelka výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, pak Ústavní soud konstatuje, že právě v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud v odůvodnění zcela dostatečným způsobem rozvedl, na základě kterých ustanovení občanského soudního řádu dospěl k závěru svého usnesení. Konkrétně uvedl, že rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, neboť dovolání napadalo usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč. Ústavní soud tedy v postupu Nejvyššího soudu neshledal žádné nedostatky, a to ani takové, které by svědčily o přepjatém formalismu při rozhodování. Stejně tak nelze uznat ani argument stěžovatelky týkající se průtahů v řízení. Co se týče návrhu na zrušení usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně, je v této části opožděný. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tímto posledním prostředkem v souzené věci bylo odvolání. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že rozhodnutí o posledním procesním opravném prostředku bylo stěžovatelce doručeno dne 16. 5. 2013. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak uplynula ke dni

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 20 Cdo 3256/2013-109, bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 12. 4. 2013, č. j. 54 Co 167/2013-66, pro nepřípustnost. Uvedeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 4. 3. 2013, č. j. 68 EXE 369/2011-46, o zamítnutí stěžovatelčina návrhu na zastavení exekuce. Podstata ústavní stížnosti se soustředila na argumenty proti správnosti závěrů dovozených soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Dovolacímu řízení vytýká pouze průtahy. Dovolání bylo z její strany podáno dne 11. 7. 2013, nicméně spis byl soudem prvního stupně Nejvyššímu soudu postoupen dne 27. 9. 2013. K rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatelka uvádí, že odmítnutí dovolání bylo nedůvodné, avšak žádné konkrétní výtky neuvádí. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], zčásti opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Napadá-li stěžovatelka výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, pak Ústavní soud konstatuje, že právě v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud v odůvodnění zcela dostatečným způsobem rozvedl, na základě kterých ustanovení občanského soudního řádu dospěl k závěru svého usnesení. Konkrétně uvedl, že rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, neboť dovolání napadalo usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč. Ústavní soud tedy v postupu Nejvyššího soudu neshledal žádné nedostatky, a to ani takové, které by svědčily o přepjatém formalismu při rozhodování. Stejně tak nelze uznat ani argument stěžovatelky týkající se průtahů v řízení. Co se týče návrhu na zrušení usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně, je v této části opožděný. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tímto posledním prostředkem v souzené věci bylo odvolání. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že rozhodnutí o posledním procesním opravném prostředku bylo stěžovatelce doručeno dne 16. 5. 2013. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak uplynula ke dni

16. 7. 2013. Ústavní soud proto dle § 43 odst. 1 písm. b) a dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podanou ústavní stížnost zčásti odmítl jako opožděnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2014 Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu