Entscheidungsdetail

IV.ÚS 4732/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.4732.12.1
Datum: 06.06.2013
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 4732/12 ze dne 6. 6. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Elite Dental Prague, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vodičkova 5/12, zastoupené Tomášem Máchou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Blanická 25, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 85/2012-235 ze dne 20. září 2012 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn.

33 Cm 6/2010 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem č.j.

33 Cm 6/2010-92 ze dne 24. října 2011 uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni HELVOTT, s.r.o. (dále jen "žalobkyně") částku 337.022,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, žalobu stran specifikované části úroků z prodlení zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 59.930,- Kč.

Odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že z jednání soudu prvního stupně byl vytvořen podle ust. § 40 občanského soudního řádu pouze záznam jednání ve formě zvukového záznamu, a proto nemohla odvolání řádně odůvodnit, a byla tak zkrácena na svých právech, neboť se nemohla řádně vyjádřit k jednotlivým důkazům, na základě kterých bylo nalézacím soudem rozhodnuto.

Stěžovatelka uvádí, že byla zastupována v nalézacím řízení zmocněncem, který byl přítomen u všech tří jednání, a teprve k podání odvolání si zvolila advokáta.

Záznam z jednání uložený na třech CD byl však podle stěžovatelky naprosto nesrozumitelný, samosoudkyně nevedla řízení srozumitelným způsobem a v mnohých případech jí nebylo ani rozumět.

Z důvodu nesrozumitelnosti přehrávání jednotlivých jednání podle stěžovatelky její nový právní zástupce nahlédl do spisu a vzhledem k tomu, že bylo ve věci podáno odvolání, byť blanketní, předpokládal, že podle ust. § 40 odst.

3 občanského soudního řádu bude přítomen přepis záznamu z jednání.

Stěžovatelka namítá, že pokud tedy neodůvodnila své odvolání a Vrchním soudem v Praze bylo odmítnuto, byla porušena zásada spravedlivého procesu, ale ve své podstatě i zásada rovnosti zbraní, neboť pokud převezme zastupování jiný právní zástupce, pak mu nezbývá nic jiného, než prostudovat spis.

Takto provedené úkony, které jsou pouze zaznamenány v rámci zvukového záznamu, však podle stěžovatelky nemohou poskytnout dostatečný přehled o tom, zda bylo ze strany soudu postupováno řádně a důsledně dle občanského soudního řádu a zda jednání bylo nestranné.

Odkazy, které byly uvedeny v odůvodnění rozsudku, se nedaly podle stěžovatelky v tomto zvukovém záznamu řádně dohledat.

Stěžovatelka je toho názoru, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo sice vydáno podle občanského soudního řádu, neboť odvolání nebylo odůvodněno, nicméně je toho názoru, že stěžovatelka ani nemohla z předložených zvukových záznamů z jednání, které byly podkladem rozhodovací činnosti nalézacího soudu, takto ani učinit.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR].

Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Ustanovení § 40 odst.

3 občanského soudního řádu stanoví, že přepis záznamu nebo jeho části se pořídí vždy ve věcech péče soudu o nezletilé, vždy je-li podán řádný nebo mimořádný opravný prostředek ve věci samé, nebo pokud tak určí soud.

Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, přepis záznamu z jednání pořizovaný v návaznosti na podaný opravný prostředek bude pořízen až po podání tohoto opravného prostředku a toto ustanovení tedy nestanoví nebo účastníkům řízení nezaručuje, že by tento přepis měl být pořízen před tím, nežli je opravný prostředek podán.

Ústavní soud ze spisu zjistil (ačkoli z tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti vyplývá opak), že přepisy záznamů všech tří jednání, která proběhla před nalézacím soudem, pořízeny byly.

Stalo se tak mezi 15. a 22. březnem 2012.

O odmítnutí odvolání stěžovatelky pak rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením dne 20. září 2012.

Ustanovení § 205 odst.

3 občanského soudního řádu stanoví, že odvolatel může bez souhlasu soudu měnit odvolací návrhy a odvolací důvody i po uplynutí lhůty k odvolání.

Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka měla téměř 6 měsíců času, aby se seznámila s těmito přepisy záznamů a případně na jejich základě odvolání dodatečně odůvodnila.

Stěžovatelka sice na provedení přepisu záznamů o jednáních nebyla soudem upozorněna a přepisy záznamů v lednu 2012, kdy právní zástupce stěžovatelky nahlédl do spisu, nebyly ještě pořízeny, avšak to, že přepisy záznamů z jednání budou pořízeny, stěžovatelka (právně zastoupená v odvolacím řízení advokátem) s ohledem na výše citované ust. § 40 odst.

3 občanského soudního řádu (správně) předpokládala, a pokud při nahlédnutí do spisu jejím právním zástupcem ještě ve spise tyto přepisy obsaženy nebyly, mohla si informaci, kdy se tak stane, vyžádat, resp. požádat o upozornění na vyhotovení těchto přepisů, nebo si vyhotovení přepisů po čase znovu ověřit.

To však ke své škodě neučinila.

Ústavní soud nepřisvědčuje ani námitce stěžovatelky, že záznam z jednání uložený na třech nosičích CD byl naprosto nesrozumitelný.

Ačkoli záznamy obsahují i nesrozumitelná místa, jsou v naprosto převažujícím rozsahu srozumitelné a poskytují dostatečný doklad o průběhu všech tří jednání před soudem prvního stupně.

Navíc stěžovatelka ani soudu nesdělila, že by jí nesrozumitelnost záznamu v doplnění odvolání bránila.

Ústavní soud tak uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaného rozhodnutí nic, co by odporovalo jakýmkoli ústavně zaručeným právům stěžovatelky, nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2013 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu