Entscheidungsdetail

IV.ÚS 4640/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.4640.12.1
Datum: 01.02.2013
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 4640/12 ze dne 2. 1. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Robert Hlavenka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3220/2010-846 ze dne 29. srpna 2012 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Ko 45/2009-798 ze dne 28. ledna 2010 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl.

36 odst.

1 a odst.

3, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 odst.

2 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j.

96 K 22/2001-739 ze dne 9. prosince 2008 zamítl námitky stěžovatele jako úpadce proti konečné zprávě ze dne 25. února 2008 ohledně nezahrnutí stavebního spoření stěžovatele do soupisu konkurzní podstaty a v části 17.850,- Kč za uložení spisové agendy (výrok I.), odmítl námitky stěžovatele ze dne 10. března 2008 (výrok II.) a schválil konečnou zprávu správkyně konkurzní podstaty Ing.

Ludmily Kamlenkové (dále jen "správkyně") ze dne 25. února 2008 s tím, že výdaje konkurzní podstaty činily 3.416.664,45 Kč, příjmy konkurzní podstaty činily 7.389.605,96 Kč, konkurzní odměna činila 1.339.138,57 Kč a částka určená k rozvrhu činila 3.972.941,50 Kč (výrok III.).

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j.

2 Ko 45/2009-798 ze dne 28. ledna 2010 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j.

29 Cdo 3220/2010-846 ze dne 29. srpna 2012 odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pokud by konkurz probíhal dle jeho účelu v zájmu věřitelů, bylo vyloučené, aby nebyl ukončen nejméně plným uspokojením všech věřitelů.

Postup obecných soudů, přestože stěžovatel v řízení upozorňoval na konkrétní chyby správkyně konkurzní podstaty, byl podle stěžovatele takový, že veškeré jeho výhrady byly odmítány.

První procesní možnost, kterou měl, a to podání námitek proti konečné zprávě a vyúčtování odměny, byla sice řešena, avšak pouze formálně, s přisvědčením správnosti postupu správkyně, aniž bylo jakkoliv reagováno na skutkové i právní chyby v jejím postupu.

Odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího i dovolacího jsou podle stěžovatele velmi kusá, a pokud se týká soudů vyšších stupňů, v podstatě pouze odkazují na usnesení soudu prvého stupně.

Stěžovatel tvrdí, že v odvolacím i dovolacím řízení upozorňoval, že je usnesení soudu prvního stupně velmi obsáhlé, vlastní odůvodnění toho, proč byly odmítnuty jeho námitky a proč byla schválena konečná zpráva správkyně ze dne 25. února 2008, vyčerpávajícím způsobem neuvádí, a to zejména z pohledu právních důvodů.

Stěžovatel má spíše za to, že důvody do značné míry chybí a pokud jsou uváděny, jsou nesprávné.

Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.

Ústavní soud se nejprve zabýval v záhlaví citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Podle náhledu Ústavního soudu nelze Nejvyššímu soudu v rozhodování o stěžovatelově dovolání vytknout žádná pochybení.

Ústavní soud se po přezkoumání stěžovatelova dovolání ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu.

Nebyl tedy naplněn předpoklad pro to, aby dovolání mohlo být dle ust. § 238a odst.

1 občanského soudního řádu [ve spojení s ust. § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu] shledáno přípustným a mohl být otevřen prostor pro dovolací přezkum, a proto muselo být odmítnuto.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu je také logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno a úvahy uvedené v tomto odůvodnění nejsou nikterak nepřiměřené či extrémní, což by jedině mohlo odůvodnit zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu opakovat a toliko na ni odkazuje.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu.

Tento závěr je pak rozhodující pro posouzení části ústavní stížnosti směřující proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze.

Dle ustanovení § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Tímto posledním procesním prostředkem bylo právě v záhlaví citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a lhůta k podání ústavní stížnosti tak počala stěžovateli běžet od doručení tohoto rozhodnutí.

Na případ stěžovatele totiž nelze za výše popsané situace aplikovat beneficium ustanovení § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu, které stanoví počítání lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (dovolání), jehož přípustnost závisí na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (jelikož Nejvyšší soud neměl prostor k úvaze, zda dovolání stěžovatele připouští).

Byla-li ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu zjevně opožděně.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako dílem zjevně neopodstatněnou a dílem podanou po lhůtě stanované k jejímu podání dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) a ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2013 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu