Entscheidungsdetail

IV.ÚS 2047/13 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.2047.13.1
Datum: 15. 10. 2013
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2047/13 ze dne 15. 10. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2013 č. j. 15 Kse 8/2012-118, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byl uznán vinným kárným proviněním podle § 116 odst.

2 písm. a) zákona č.

120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).

Se svou ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení § 21 zákona č.

7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů.

Stěžovatel tvrdil, že předmětným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl.

36 Listiny základních práv a svobod), a to jednak odepřením práva na podání odvolání nebo jiného účinného opravného prostředku podle § 21 zákona č.

7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, jednak pochybeními kárného soudu.

Tomu vytýká porušení zásady totožnosti skutku, absenci poučení o procesních právech, pochybení v hodnocení jednání exekutora a pochybení v hodnocení intenzity pochybení pro kárné obvinění.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), shledá-li senát návrh zjevně neopodstatněným, odmítne jej usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Toto usnesení musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud opětovně připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem, je možný jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

To se v plném rozsahu týká i kárného řízení podle zákona č.

7/2002 Sb.

Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal.

Předně, pokud jde o námitku porušení práva na účinný opravný prostředek, odkazuje Ústavní soud, ve vztahu ke stěžovateli opakovaně, na své rozhodnutí sp. zn.

Pl.

ÚS 33/09 , publikované rovněž ve Sbírce zákonů jako č.

332/2010 Sb.

Zde Ústavní soud dospěl k závěru že "právní úprava, jež kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní; obecné právo na odvolání není v ústavním pořádku zakotveno", když kárné řízení není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.

2 Protokolu č.

7 k Úmluvě, právo na odvolání proti rozhodnutí v tomto řízení tak explicitně v ústavním pořádku není garantováno a nelze je z ústavního pořádku ani nijak dovodit.

Tyto závěry jsou plně platné též pro rozhodování ve věcech kárného provinění soudních exekutorů.

Námitku porušení zásady totožnosti skutku vyvrací sám stěžovatel, když v podané ústavní stížnosti poukazuje na rozdílnost toliko právní kvalifikace, resp. způsobu popisu skutku v řízení před kárným soudem, přičemž je však zcela zřejmé, že se jedná o stále stejný skutek.

Za účelovou a neopodstatněnou považuje Ústavní soud rovněž námitku nedostatku poučení o příslušné procesní zákonné úpravě, a to i vzhledem ke skutečnosti, že pro výkon exekutorské činnosti je sám právně vzdělán a v kárném řízení byl navíc zastoupen advokátem.

Rovněž z jednání stěžovatele je zřejmá jeho znalost procesních práv.

Pokud jde o ostatní stěžovatelovy námitky, má Ústavní soud zato, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádal se všemi skutkovými a právními otázkami a v úvahu vzal (ve prospěch kárně obviněného!) též mezitímní změny relevantní právní úpravy.

V důsledku těchto zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení § 21 zákona č.

7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013 JUDr.

Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu