Entscheidungsdetail

IV.ÚS 2030/13 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.2030.13.1
Datum: 15. 10. 2013
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2030/13 ze dne 15. 10. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. S., zastoupeného Petrem Tomsem, advokátem se sídlem Ostrava-Michálkovice, Petřvaldská 200, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 34 T 1/2012 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2013 sp. zn. 5 To 27/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28.

2013 a doplněnou podáním doručeným dne 7.

2013, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení.

Stěžovatel tvrdí, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení čl.

1 a čl.

3 Ústavy ČR, čl.

36 odst.

1 a 2, čl.

38 odst.

1 a 2, čl.

39 a čl.

40 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.

2003 sp. zn.

34 T 7/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.

2003 sp. zn.

5 To 36/2003.

Těmito rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst.

1 a 4 trestního zákoníku, ve znění zákona č.

265/2001 Sb.

Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti - nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 let.

Stěžovatel tvrdí, že soudy při rozhodování o jeho návrhu na obnovu řízení vzaly za prokázané, že spáchal trestný čin podvodu v úmyslu obohatit sebe nebo jiného, avšak žádný ze soudů se nezabýval subjektivní stránkou předmětného trestného činu.

Podle názoru stěžovatele soudy v nalézacím řízení ani v řízení o povolení obnovy náležitě neodůvodnily svá rozhodnutí.

Tato svá tvrzení však stěžovatel nepodpořil žádnou adekvátní ústavněprávní argumentací.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy ostatních soudů.

Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Ústavní soud konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení.

K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v § 278 odst.

1 trestního řádu.

Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Trestní soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část.

Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstala původní skutková zjištění.

Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.

Stížnostní soud se zabýval všemi důkazy a argumenty stěžovatele, které uvedl ve své stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Porovnal nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a s důkazy již provedenými a splnění podmínek pro povolení obnovy řízení neshledal.

Srozumitelně a logicky odůvodnil, proč se domnívá, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud zamítl návrh stěžovatele na provedení důkazů, které uvedl stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení.

V této souvislosti konstatoval, že stěžovatel ve svém návrhu v podstatě požaduje opakování důkazů v převážné většině již soudem provedených v předchozích fázích řízení za účelem jejich odlišného hodnocení.

Stížnostní soud zdůraznil, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se revizní princip neuplatňuje a soud není tedy oprávněn přezkoumávat, zda napadené rozhodnutí nebo některý z jeho výroků je či není správný.

V souladu se závěry soudu prvního stupně stížnostní soud neshledal, že by návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení byl opřen o takové skutečně nové důkazy či dosud neznámé skutečnosti, které by mohly být důvodem pro odlišné posouzení věci.

Ústavní soud nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele.

Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr dostatečně odůvodnily.

Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám.

Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013 JUDr.

Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu