Entscheidungsdetail

IV.ÚS 172/13 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.172.13.1
Datum: 25. 2. 2013
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 172/13 ze dne 25. 2. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Lumíra Indrucha, zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem na adrese Praha 10, Černokostelecká 856/33, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2012 č. j. 25 Co 410/2012-296 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. února 2012 č. j. 17 C 131/2008-249, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. ledna 2013 a doplněné podáním ze dne 16. ledna 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem ve věci rozhodujících soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn.

17 C 131/2008 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel dne 21. září 2010 podal návrh na obnovu řízení a rovněž žalobu pro zmatečnost ve věci původního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn.

17 C 131/2008 ve věci žalobce České pojišťovny, a. s. proti stěžovateli o zaplacení 18 894,- Kč.

Stěžovatel tvrdil, že má skutečnosti a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení.

Obvodní soud po provedeném řízení usnesením napadeným ústavní stížnosti žalobu na obnovu řízení i žalobu pro zmatečnost zamítl.

K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zopakoval průběh řízení před obecnými soudy a namítal, že soud rozhodoval na základě své úvahy o tom, kdo spáchal dopravní nehodu, ačkoliv k tomuto konkrétnímu rozhodnutí není příslušný.

Stěžovatel se tak cítil dotčen na svých právech, neboť podle jeho přesvědčení by si soud v civilním řízení nemohl učinit svůj vlastní závěr o tom, zdali byl spáchán nějaký trestný čin či nikoliv, neboť k takovémuto rozhodnutí není příslušný.

Dále je stěžovatel toho názoru, že byla porušena zásada presumpce neviny, když soud rozhodoval na základě závěrů Policie České republiky (dále jen "PČR"), aniž by došlo k vydání rozhodnutí ve správním řízení a stěžovatel v řízení před soudem poukazoval na chybné závěry PČR.

Stěžovatel je dále přesvědčen, že v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy).

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavnímu soudu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva podústavního.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pokud stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzeného práva stěžovatele, neshledal.

Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily i podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které soudy ve věci vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.

Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení.

Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Pokud se týká námitky stěžovatele, že v předmětném řízení dochází k průtahům v řízení, tuto výtku stěžovatel vznáší v době, kdy řízení ve věci je již skončeno.

Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení tak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl.

81 a čl.

82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 25. února 2013 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu