Entscheidungsdetail

IV.ÚS 1595/13 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.1595.13.1
Datum: 23. 7. 2013
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1595/13 ze dne 23. 7. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleše Pražáka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28/559, 120 00 Praha 2, proti příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. 1 Nt 1205/2013, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na domovní svobodu ve smyslu čl.

12 odst.

1 a 2 Listiny.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, byl k návrhu státní zástupkyně ze dne 5.

2013 vydán Obvodním soudem pro Prahu 6 příkaz k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor podle § 83 odst.

1 a § 83a odst.

1 trestního řádu.

Jelikož stěžovatel nebyl trestně stíhán, byly prohlídky nařízeny jako neodkladné a neopakovatelné úkony podle § 160 odst.

4 trestního řádu.

Předmětné prohlídky byly provedeny pověřeným orgánem ve dnech 18. a 19.

2013.

Stěžovatel poté požádal Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 o vydání pokynu policejnímu orgánu k vrácení věcí zajištěných během prohlídek, čemuž státní zástupkyně nevyhověla.

Stěžovatel proto podal ústavní stížnost.

Hlavní stěžovatelova námitka spočívá v tom, že soud nedostatečně odůvodnil, proč se měly předmětné prohlídky uskutečnit jako úkony neodkladné a neopakovatelné.

Podle stěžovatele se soud omezil na pouhé opsání zákonného ustanovení, aniž by se zabýval konkrétními okolnostmi případu.

V příkaze není ani specifikováno, kdy mají být prohlídky provedeny, což neodkladnost nařízených úkonů zpochybňuje.

Vzhledem k tomu, že prohlídky proběhly až takřka dva týdny po vydání příkazu, lze jen stěží hovořit o jejich neodkladnosti.

Neodkladnost a neopakovatelnost úkonů navíc vůbec nejsou uvedeny ve výrokové části příkazu.

V napadeném příkaze jsou spatřována i další pochybení.

Stěžovatel uvádí, že jej soud nesprávně označil jako právnickou osobu, ačkoli podniká jako živnostník.

Poukazuje též na to, že v příkaze nejsou ani druhově určeny věci, které policejní orgán v předmětných prostorách hledá.

Konečně, soud chyboval také v tom, že k provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor vydal společný příkaz, jelikož na příkazy k domovní prohlídce jsou stran odůvodnění kladeny vyšší nároky.

K samotnému provedení prohlídek pak stěžovatel namítá, že byly zajištěny i ty věci, o nichž uvedl, že nepocházejí z trestné činnosti, čímž došlo k omezení jeho vlastnického práva.

Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený příkaz zrušit.

Současně navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování jeho práv a přikázal obnovení stavu před porušením tím, že Policie České republiky vydá věci při prohlídkách zabavené.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor ve fázi před zahájením trestního stíhání musí být odůvodněny jako úkony neodkladné nebo neopakovatelné (viz nález Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 1780/07 ze dne 25.

2008).

Stejně tak ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že právě vzhledem k fázi trestního řízení nelze mít na odůvodnění uvedených příkazů přemrštěné nároky (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 349/09 ze dne 9.

2009).

Ústavní soud tak akceptuje i situace, kdy je neodkladnost či neopakovatelnost nařízené prohlídky seznatelná alespoň interpretačně.

Napadený příkaz by ovšem splňoval i přísnější měřítka.

Se stěžovatelem nelze souhlasit, že by se soud omezil na prosté opsání zákonného ustanovení.

V příkaze je naopak srozumitelně vysvětleno, jak se § 160 odst.

4 uplatní v konkrétní situaci a proč je nutno dané úkony provést jako neodkladné.

Ústavní soud k tomu pouze doplňuje, že neodkladnost úkonu je nutno posuzovat ve vztahu k zahájení trestního stíhání (tedy zda je možno úkon odložit až na dobu po zahájení trestního stíhání), doba mezi vydáním příkazu a provedením prohlídky není v tomto ohledu relevantní.

Námitka, že úkony nebyly označeny jako neodkladné a neopakovatelné ve výrokové části příkazu, pak zcela postrádá ústavní rozměr.

Zásah do ústavně zaručených práv nelze spatřovat ani v dalších údajných pochybeních, kterými argumentuje stěžovatel.

V příkaze jsou dostatečně specifikovány věci důležité pro trestní řízení, které se mají v objektech nacházet, přičemž soudu není důvod vyčítat ani to, že pro domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor vydal příkaz "společný", jelikož příkaz jako celek je odůvodněn řádně a dostatečně.

Z příkazu je navíc patrné, že se jedná o dva příkazy vydané podle rozdílných zákonných ustanovení.

Za ústavně relevantní nelze v daném případě považovat ani nepřesné označení osoby stěžovatele.

Je pravda, že stěžovatel je v příkaze označen jako společnost, ačkoli podniká jako fyzická osoba.

Avšak vzhledem k tomu, že je stěžovatel dále specifikován správným identifikačním číslem a objekty, v nichž měly být prohlídky provedeny, jsou detailně popsány včetně uvedení majitelů objektů a jejich dat narození, je zmíněný nedostatek za daných okolností nepodstatný.

Z příkazu je nade vší pochybnost zřejmé, v jakých prostorách mají být prohlídky provedeny (pro situace, kdy nepřesné označení prostor může znamenat zásah do základních práv, srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 424/2000 ze dne 13.

2002).

Pokud jde o výhrady proti samotnému průběhu prohlídek, ze stěžovatelovy argumentace vyplývá, že během domovní prohlídky podle jeho názoru nesmí být zajištěny ty věci, o nichž majitel prohlásí, že nepochází z trestné činnosti.

Takový závěr je však zjevně absurdní. § 78 trestního řádu se vztahuje na věci důležité pro trestní řízení (nikoli tedy pouze na věci pocházející z trestné činnosti), přičemž z logiky věci nemůže o tom, zda je konkrétní věc pro trestní řízení důležitá, rozhodovat ten, kdo ji má u sebe (v tomto případě stěžovatel), jelikož by takový výklad šel zcela proti účelu daného ustanovení.

Pro úplnost Ústavní soud připomíná svou předchozí judikaturu, v níž uvedl, že povinnost k vydání věci (§ 78 trestního řádu) a institut odnětí věci (§ 79 trestního řádu) představují legitimní omezení vlastnického práva ve prospěch veřejného zájmu ve smyslu čl.

11 Listiny (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 1992/09 ze dne 3.

2009).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Stejně byly odmítnuty stěžovatelovy návrhy, aby Ústavní soud Policii ČR zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2013 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu