Entscheidungsdetail

III.ÚS 2711/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.2711.12.1
Datum: 17. 1. 2013
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2711/12 ze dne 17. 1. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Vyštejnové, zastoupené Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou v Praze 1, Vodičkova 20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012 č. j. 30 Cdo 2809/2011-160, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2011 č. j. 1 Co 116/2012-126 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2009 č. j. 36 C 109/2008-82, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 13.

2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy svým postupem a těmito rozhodnutími porušily její základní lidská práva, konkrétně právo na spravedlivý proces a vázanost soudce při rozhodování pouze zákony, upravené v čl.

95 odst.

1 a čl.

96 Ústavy České republiky a čl.

36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo zakotvené čl.

10 Listiny.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na ochranu osobnosti, v níž se stěžovatelka domáhala na Ing.

Miloslavu Vyštejnovi zaslání omluvného dopisu a zaplacení částky 200 000 Kč (jako přiměřeného zadostiučinění).

K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jenž je rovněž napaden touto ústavní stížností.

Proti němu stěžovatelka brojila dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu v tehdy platném znění (dále též jen "o. s. ř.").

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že zásah do svých osobnostních práv spatřovala v tom, že žalovaný (její bývalý manžel) podal návrh, aby byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, a že o ní šířil nepravdivé a hanlivé informace, přičemž tvrdí, že podání daného návrhu bylo účelové, resp. šikanózní a že proto šlo o zásah do jejího práva na ochranu cti, lidské důstojnosti a dobré pověsti a jména i do práva na ochranu soukromí a proti zneužívání údajů o její osobě.

Obecným soudům pak vytýká, že rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (konkrétně poukazuje na nález ze dne 6.

2012 sp. zn.

ÚS 1586/09 a ze dne 15.

2012 sp. zn.

II.

ÚS 171/12 ), resp. že soud prvního stupně se měl nedostatečně zabývat poškozením jejího soukromého života jednáním a chováním žalovaného, přičemž upozorňuje, že žije v malé obci a dopady jednání žalovaného jsou značné, neboť obyvatelé obce na ni hledí s nedůvěrou.

Postup žalobce byl prý účelový, neboť současně se zmíněným návrhem podal návrh na vydání předběžného opatření, jehož obsahem byl zákaz disponovat s nemovitostí, ve které ona bydlí a kterou chtěla prodat.

Upozorňuje, že nepřikládaly váhu výpovědím "jejích" svědků o tom, jaké informace o ní žalovaný šířil, a o poměrech, jaké mezi nimi panovaly, a že se Vrchní soud v Praze plně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, přičemž se však nedostatečně vypořádal s jejími námitkami a argumenty a také opomněl zhodnotit důkazy svědeckými výpověďmi, které byly v "prvostupňovém" řízení provedeny.

Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, pokud se vyjadřoval k postupu odvolacího soudu ohledně zhodnocení výkladu okolností daného případu, ze kterých vycházel při posouzení otázky oprávněnosti zásahu do jejích práv, příp. míry takového zásahu, avšak současně její dovolání odmítl.

Závěr o nepřípustnosti dovolání má také být v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9.

2010 sp. zn.

ÚS 869/10 a tímto způsobem mělo dojít k zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.

Kromě toho tvrzení Nejvyššího soudu, že napadené rozhodnutí je v souladu s jeho judikaturou, má být irelevantní a nedostatečné, nepostupoval-li odvolací soud s judikaturou Ústavního soudu.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst.

1, 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům řadu pochybení, jejím jádrem je však vyjádření nesouhlasu s tím, jak věc po právní stránce posoudily, konkrétně pak v otázce, zda předmětný zásah žalovaného lze kvalifikovat jako neoprávněný (a tedy zda je naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti ve smyslu § 13 občanského zákoníku).

V této souvislosti stěžovatelka opakuje, že podání návrhu žalovaným na zbavení způsobilosti k právním úkonům bylo účelové, resp. šikanózní.

Touto otázkou se však soudy všech stupňů zabývaly, se stěžovatelčiným názorem se neztotožnily a své stanovisko ústavně konformním způsobem zdůvodnily.

Stěžovatelka tak po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby přezkoumal věcnou správnost jejich právního názoru; to však tomuto soudu dle konstantní judikatury nepřísluší, a ústavní stížnosti samotné proto nelze přiznat ústavněprávní rozměr.

V této souvislosti nutno odmítnout stěžovatelčiny odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 1586/09 a sp. zn.

II.

ÚS 171/12 , neboť tyto nejsou - s ohledem na jiné skutkové okolnosti - přiléhavé.

Napadá-li stěžovatelka postup Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání pro nepřípustnost, ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení nezjistil.

Stěžovatelka v dovolání (formálně i obsahově) uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst.

2 písm. b) o. s. ř., načež se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku ze strany odvolacího soudu a dospěl k závěru, že věc byla po právní stránce posouzena správně, v souladu s jeho judikaturou, přičemž učinil relevantní odkaz na jedno ze svých rozhodnutí.

Dle názoru Ústavního soudu tak dovolací soud dostatečně zdůvodnil, proč nejde o otázku ve smyslu § 237 odst.

3 o. s. ř., a tedy proč dovolání není v tomto směru přípustné na základě § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatelka také formálně uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst.

2 písm. a) o. s. ř., obsahově však šlo o dovolací důvod ve smyslu § 241a odst.

3 o. s. ř., neboť stěžovatelčiny námitky zjevně mířily do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

Takovýto důvod přípustnost dovolání v daném případě založit nemohl.

Z tohoto důvodu nelze pokládat za případný ani stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 869/10 .

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu