Entscheidungsdetail

III.ÚS 1426/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.1426.12.1
Datum: 06.11.2013
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1426/12 ze dne 11. 6. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Zavadila, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 6/11, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012 č. j. 3 Ads 178/2011-72, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 16. 9. 2011 č. j. 73 Ad 17/2010-38, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl.

1, čl.

3 odst.

1, čl.

6 odst.

1, čl.

10 odst.

1, čl.

26 odst.

3, čl.

30 odst.

1, 2, čl.

31 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu s tím, že tato rozhodnutí shledává též v rozporu s Evropskou sociální chartou a Listinou základních práv Evropské unie.

Rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 29.

2010 č. j.

KUOK 69689/2010, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 22.

2009 č. j.

52629/2009/OLO, kterým byl žalobci snížen příspěvek na živobytí od 1.

2009 a to na částku životního minima [§ 24 odst.

1 písm. g) zákona č.

111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o pomoci v hmotné nouzi"].

Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl.

Z obsáhlého a podrobného odůvodnění se podává, že se krajský soud ztotožnil s právním názorem žalovaného obsaženým v napadeném rozhodnutí a v podrobnostech je dále rozvedl, přičemž se vyjádřil zejména ke způsobu, jakým žalovaný ve věci stěžovatele aplikoval ustanovení § 24 odst.

1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, jakož i k dalším možnostem, jež "snížení této dávky zabraňují", a které současně byly v dispozici žadatele o dávku.

Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl.

Stejně jako krajský soud dospěl k závěru, že veřejná služba, na niž se soustředil ve svých námitkách stěžovatel především, nebyla jeho jedinou možností jak předejít snížení příspěvku na živobytí, o čemž byl stěžovatel ve správním řízení opakovaně poučen; uzavřel proto, že postup správního orgánu nelze shledat nezákonným, jestliže stěžovatel nevyužil ostatní možnosti předejít snížení příspěvku v celém jejich spektru [§ 24 odst.

1 písm. g) věta druhá zákona o pomoci v hmotné nouzi].

S podrobným zdůvodněním dále odmítl námitku o diskriminačním přístupu správního orgánu, jakož i námitku rozporu napadených rozhodnutí s rozhodnými články Evropské sociální charty, Listiny základních práv Evropské unie a Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že v řízení před soudy nebylo řádně zohledněno jeho tvrzení, že se mu ze strany "žádného orgánu" nedostalo účinné poradenské pomoci a dostatečně podrobných informací o možném řešení jeho situace.

Rozhodnutí krajského soudu shledává vydaným na základě "nerealistického a ... naivního předpokladu" o bezplatné lékařské péči v České republice, což dokumentuje tím, že ač neměl nedostatek finančních prostředků pro dojíždění na předepsanou lékařskou terapii a na doplatek na některé léky, nedostalo se mu (pozn. zde nikoliv v tomto správním řízení) pomoci v hmotné nouzi, což vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu.

Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho závěry jsou v extrémním rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jakož i to, že se řádně nevypořádal se stížnostními body kasační stížnosti.

V podrobnostech rozvádí, že se soud dostatečně nezabýval zejména jeho tvrzením o diskriminační praxi správního orgánu ve vztahu k nabídce veřejné služby a za nepravdivý označuje jeho názor, že nevyužil i jiných možností jak předejít snížení příspěvku na živobytí, což dokumentuje zejména svojí snahou o informace o možnosti výkonu dobrovolnické činnosti.

Závěrem uvádí, že jej "uvedená situace" přivedla do nedůstojných životních podmínek, vedla ke zhoršení zdravotního stavu, pročež okolnosti, jež jej do "uvedené této situace" přivedly, shledává v rozporu s (výše uvedenými) ústavně zaručenými právy, zakotvenými v Listině.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel, dovolávaje se ochrany zejména se zřetelem k čl.

30 Listiny, směřuje svoji kritiku do řízení soudního, v němž bylo přezkoumáno rozhodnutí správního orgánu.

Proto nadále jde o posouzení, zda se (s ohledem na námitky stěžovatele) zejména soudní řízení správní svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny.

Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, když proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu mu byly k dispozici opravné prostředky, které využil, přičemž oba správní soudy se jeho námitkami též věcně zabývaly.

Nikterak se nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z čl.

36 odst.

1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.

Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde především) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze.

Žalovaný i správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Aniž by se Ústavní soud uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaného právního názoru ohledně zákonných důvodů pro snížení příspěvku na živobytí [§ 24odst.

1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi], které byly v dané věci správním orgánem a potažmo i správními soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - je mít nelze.

Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice se správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním totožných námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména žalobě a kasační stížnosti).

Ústavní soud tudíž pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje.

Nelze ani pominout, že krajský soud si opatřil odpovídající skutková zjištění a své závěry k otázce možností, jež byly v dispozici stěžovatele a umožnily by mu pobírat příspěvek na živobytí v nesnížené výši, vyčerpávajícím způsobem, jakož i rozumně odůvodnil.

Totéž učinil posléze i kasační soud, pročež ani jemu nelze, oproti přesvědčení stěžovatele, vytýkat nedostatek adekvátního odůvodnění, a to posléze ani ve vztahu k námitkám (v kasační stížnosti uplatněným) o nesplnění informační povinnosti správního orgánu a vůči němu uplatněnému diskriminačnímu přístupu.

Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu