Entscheidungsdetail

II.ÚS 3235/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.3235.12.1
Datum: 20. 6. 2013
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3235/12 ze dne 20. 6. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Miloslava Gulajeva, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegerova 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4197/2011, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel brojí projednávanou ústavní stížností proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž měla být porušena ustanovení čl.

4 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušena měla být současně ustanovení čl.

1, čl.

4 a čl.

90 Ústavy.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26.

11.

2010 ve věci sp. zn.

23 EC 107/2009 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 200 000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít tím, že stěžovatel žalobci nevydal žalovanou částku, jež měla být žalobcem omylem vložena na jeho účet.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13.

2011 ve věci sp. zn.

56 Co 112/2011 změnil rozsudek okresního soudu tak, že v části příslušenství žalobu zamítl, ve zbývající části rozsudek nalézacího soudu potvrdil.

Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se správností závěrů, ke kterým obecné soudy v projednávané věci dospěly, přičemž zdůrazňuje, že žalovaná částka nemohla být bezdůvodným obohacením, neboť naopak představovala plnění dluhu, jejž měl žalobce vůči synovi stěžovatele.

S odkazem na zásadu iura novit curia navíc stěžovatel oponuje závěru odvolacího a dovolacího soudu, že námitka obsahující výše uvedené tvrzení představovala nepřípustnou novotu ve smyslu ustanovení § 205a občanského soudního řádu.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti rovněž pozastavuje nad tím, že obecné soudy vůbec nebraly do úvahy skutečnost, že si žalobce uvědomil svůj omyl až rok a půl po vložení předmětných finančních prostředků na účet stěžovatele.

Napadené usnesení Nejvyššího soudu potom považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, na základě čeho neshledal Nejvyšší soud zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.

Stěžovatel se přitom v ústavní stížnosti ohrazuje proti tvrzení Nejvyššího soudu, že v dovolání nevymezil relevantní důvod pro meritorní přezkoumání věci dovolacím soudem, a připomíná, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu je rozporný s ustanovením čl.

36 odst.

1 Listiny postup dovolacího soudu, na jehož základě dovolací soud v režimu přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu nebere v potaz vady řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst.

2 písm. a) občanského soudního řádu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti.

V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele.

Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Jelikož petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud zásadně vázán, stěžovatel v dané věci napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, je z hlediska důvodnosti ústavní stížnosti relevantní jen otázka, zda Nejvyšší soud neodmítl stěžovatelovo dovolání způsobem, jenž vykazuje zjevné prvky svévole, respektive zda Nejvyšší soud nepřikročil k takové interpretaci rozhodných ustanovení občanského soudního řádu, na jehož základě by nepřípustně zúžil přístup stěžovatele k dovolacímu soudu ve smyslu (nejen jím odkazovaných) nálezů Ústavního soudu.

K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.

Oproti tvrzení stěžovatele se Ústavní soud domnívá, že důvody, pro které Nejvyšší soud nepřiznal rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam (a tedy neindikoval přípustnost stěžovatelova dovolání) z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení jednoznačně vyplývají.

Z odůvodnění na str.

4 napadeného usnesení je navíc zjevné, že dovolací soud rovněž náležitě zvažoval, zda stěžovatelův mimořádný opravný prostředek není přípustný v režimu ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu taktéž z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst.

2 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31.

12.

2012).

Postup dovolacího soudu v projednávané věci je proto konformní závěrům relevantních nálezů Ústavního soudu a stěžovatelův odkaz na některé tyto nálezy proto není případný.

Prizmatem ústavně svěřených kompetencí přitom Ústavnímu soudu nepřísluší nad uvedený rámec rozhodnutí dovolacího soudu přezkoumávat.

Rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu potom stěžovatel petitem ústavní stížnosti nenapadl.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný.

Okolnost, že se stěžovatel se závěrem o nepřípustnosti svého dovolání neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.

Závěrem je namístě připomenout, že zákon č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout podání, jež sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět.

Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou formou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto stěžovatelův návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2013 Jiří Nykodým předseda senátu