Entscheidungsdetail

II.ÚS 292/13 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.292.13.1
Datum: 05.07.2013
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 292/13 ze dne 7. 5. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti P. J., zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Žižkova 280, proti nečinnosti Městského soudu v Praze ve věci zastavení trestního stíhání ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 1/2000 a 48 T 1/2003, spojené s návrhem na zrušení Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii č. 1/2013 Sb., takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá vyslovení protiústavnosti nečinnosti Městského soudu v Praze ve věci zastavení trestního stíhání ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn.

49 T 1/2000 a 48 T 1/2003 a uložení Městskému soudu v Praze, aby v předmětných věcech neprodleně jednal a rozhodl o zastavení trestního stíhání.

Současně se stěžovatel domáhá zrušení Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii č.

1/2013 Sb. (dále jen "amnestie"), neboť amnestii považuje za rozpornou s ústavním principem rovnosti a právní jistoty plynoucí z ustanovení čl.

1 odst.

1 Ústavy.

Dle tvrzení stěžovatele případy, v nichž byl pravomocně odsouzen rozhodnutími Vrchního soudu v Praze ze dne 18.

2005 ve věci sp. zn.

3 To 92/2004 a Městského soudu v Praze ze dne 31.

2011 ve věci sp. zn.

49 T 1/2000, by při ústavně konfromním výkladu a při splnění dalších podmínek (viz níže) měly spadat pod rámec amnestie, tedy rovněž v případě stěžovatele by měla být aplikována ustanovení čl.

1 i čl.

2 amnestie, a bylo proto povinností Městského soudu v Praze přijmout v prvním případě agraciační rozhodnutí a v druhém případě řízení zastavit.

Zároveň, jak bylo již konstatováno, se ovšem stěžovatel domáhá zrušení amnestie z důvodu jím tvrzené protiústavnosti založené rozporem s ustanovením čl.

1 odst.

1 Ústavy.

Ústavní stížnost je v části zjevně neopodstatněná a v části podána osobou zjevně neoprávněnou.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti.

V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele.

Dle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

404/2012 Sb. usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Brojí-li stěžovatel proti nečinnosti městského soudu, postačí připomenout, že tvrzené nečinnosti se městský soud z podstaty věci dopustit nemohl, neboť sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že za daného stavu na jeho trestní věci amnestie skutečně nedopadá (stěžovatel výslovně uvádí: "V případě stěžovatele budou v první trestní věci dodatečně splněny podmínky čl.

1 i čl.

2 amnestie teprve tehdy, vyhoví-li mu v budoucnosti Ústavní soud ve věci sp. zn.

Pl.

ÚS 19/12 .

Vyhoví-li stěžovateli v případě druhé stížnosti Evropský soud pro lidská práva a následně i Ústavní soud, budou podmínky amnestie zpětně splněny také v jeho druhé trestní věci.").

Tvrzení stěžovatele, že městský soud je nečinný, je tak zjevně neopodstatněné, neboť v době podání ústavní stížnosti nebyly dány podmínky pro vydání rozhodnutí, jejichž nevydáním měl městský soud dle tvrzení stěžovatele zasáhnout do jeho základních práv v podobě tzv. jiného zásahu ve smyslu ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pouze pro úplnost je tak možno připomenout, že o účasti odsouzeného na amnestii rozhoduje soud z úřední povinnosti, a to u agraciace dle ustanovení § 368 trestního řádu, u abolice dle ustanovení § 11 odst.

1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 11 odst.

2 trestního řádu, přičemž je rozhodováno usnesením (viz § 119 odst.

1 trestního řádu), proti němuž je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (viz § 368 poslední věta ve spojení s ustanovením § 141 odst.

4 trestního řádu).

Rozhodnutí soudu o amnestii je přitom vždy rozhodnutím deklaratorním a nikoli konstitutivním.

Navrhuje-li potom stěžovatel současně zrušení amnestie, je zřejmé, že k takovému návrhu není aktivně legitimován, neboť jím napadená amnestie nemůže být v projednávané věci aplikována v jeho neprospěch (právě naopak), pročež je tento návrh koncipován zjevně jako tzv. actio popularis, tedy jako procesní institut, jenž v řízení o ústavní stížnosti není možno úspěšně použít.

Pouze nad rámec je tak možno odkázat na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 5.

2013 ve věci sp. zn.

Pl.

ÚS 4/13 .

Ústavní soud proto návrh z části dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) a z části dle ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013 Jiří Nykodým předseda senátu