Entscheidungsdetail

I.ÚS 4723/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:1.US.4723.12.1
Datum: 14. 1. 2013
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 4723/12 ze dne 14. 1. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti D. S. a nezl. F. S., obou zastoupených JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, katastrální pracoviště Praha č. j. V-6372/2011-101-KA ze dne 15. října 2012, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 5 odst. 3 věta druhá zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení zákonného ustanovení se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl.

11 a čl.

36 odst.

1 a 2, jakož i porušení čl.

2 odst.

2 a 3 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí katastrálního úřadu, a to v jeho výroku 1., jímž byl povolen vklad vlastnického práva k pozemku č.

X v katastrálním území Hájek u Uhříněvsi do katastru nemovitostí pro J.

H. a M.

S., a domáhají se zrušení tohoto výroku.

Zároveň podali návrh na zrušení § 5 odst.

3 věty druhé zákona č.

265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, které stanoví, že proti rozhodnutí, jímž se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek ani žaloba ve správním soudnictví.

V důvodech ústavní stížnosti stěžovatelé, kteří se na základě soudem schválené dědické dohody o vypořádání dědictví po zemřelém V.

S. stali vlastníky předmětného pozemku a jsou v katastru nemovitostí jako jeho vlastnici zapsáni, popisují okolnosti případu a zpochybňují postup Katastrálního úřadu shora označeného, který v rozporu se zákonem provedl řízení o vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku na návrh podaný po smrti zůstavitele na základě darovací smlouvy zůstavitelem dříve uzavřené a tento vklad napadeným rozhodnutím povolil.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), tedy i otázkou přípustnosti stížnosti.

Důvodem nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst.

3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že procesními prostředky k ochraně práva jsou nejen prostředky opravné, ale také všechny ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit (srov. rozhodnutí sp. zn.

II.

ÚS 535/12 ).

Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod.

Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto je povinen své zásahy do činnosti uvedených orgánů minimalizovat.

Zasáhnout může jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele, a to pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před samotnými těmito orgány, byť i v jiném než dosud vedeném řízení.

Na tomto místě třeba také zdůraznit fakt z obsahu ústavní stížnosti plynoucí, totiž fakt, že zápis vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě napadeného rozhodnutí zatím proveden nebyl, z čehož nutno dovodit, že dosud k zásahu do vlastnického práva stěžovatelů nedošlo.

Ústavní soud se také neztotožňuje s názorem stěžovatelů, že proti rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k předmětné nemovitosti, vydanému dle tvrzení stěžovatele na podkladě chybného postupu katastrálního úřadu, neexistuje žádný procesní prostředek k ochraně jejich práv, neboť stěžovatelé mají možnost, pokud skutečně dojde na podkladě napadeného rozhodnutí k zápisu vlastnického práva k pozemku ve prospěch jiných osob, domáhat se nápravy a ochrany svého vlastnického práva podáním určovací žaloby u příslušného obecného soudu.

Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatelů odmítnout dle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, resp. předčasný.

Pokud jde o návrh stěžovatelů na zrušení § 5 odst.

3 zákona č.

265/1992 Sb., Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou uvádí, že řízení o návrhu na zrušení právního předpisu je řízením akcesorickým, které "sleduje osud ústavní stížnosti".

Pokud je tedy samotná ústavní stížnost nepřípustná a věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možnosti projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.

Proto byl návrh na zrušení právního předpisu odmítnut dle § 43 odst.

2 písm. b) ve spojení s ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 14. ledna 2013 Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu