Entscheidungsdetail

I.ÚS 1656/13 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:1.US.1656.13.1
Datum: 26. 8. 2013
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1656/13 ze dne 26. 8. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Lenky Janouškové, zastoupené JUDr. Táňou Fízeľovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Všehrdova 525, Uherské Hradiště, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 38 Co 503/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 22.

2013, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25.

2013, sp. zn.

38 Co 503/2012.

Tímto usnesením bylo podle § 221 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o odvolání matky - stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2.

2012 č. j.

0 Nc 114/2009-16, jímž bylo k návrhu otce Martina Janouška nařízeno předběžné opatření ve věci úpravy styku otce s nezletilými dětmi od 4.

2012 do 8.

2012.

Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že napadené usnesení bylo soudem prvního stupně odvolacímu soudu předloženo k rozhodnutí o odvolání až poté, co pozbylo účinnosti.

Rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně, které mělo být předmětem odvolacího řízení, v době rozhodování odvolacího soudu podle názoru tohoto soudu již neexistovalo a nebyla tedy splněna podmínka, za níž mohl odvolací soud o odvolání matky věcně rozhodnout.

Tímto rozhodnutím Krajského soudu v Brně došlo podle stěžovatelky k porušení jejího práva na spravedlivý proces a přístup k soudu zakotvený v článku 36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dle názoru stěžovatelky byl postupem Krajského soudu v Brně porušen také princip rovnosti účastníků v řízení zakotvený v článku 37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod.

Současně stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby ve smyslu § 83 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), náklady na její právní zastoupení uhradil stát a v případě, že Ústavní soud této žádosti nevyhoví, aby bylo stěžovatelce podle § 62 odst.

4 zákona o Ústavním soudu přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, kdy jsou především obecné soudy povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, a to v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje.

Takovým prostředkem se podle § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.

3).

Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na ustanovení § 229 odst.

4 o. s. ř., podle kterého může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

Podaná ústavní stížnost pak směřuje právě proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání stěžovatelky.

Stěžovatelka však v podané ústavní stížnosti neuvádí, že by tento mimořádný opravný prostředek, tedy žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst.

4 o. s. ř., uplatnila a postup odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, učinila předmětem žaloby pro zmatečnost.

Vzhledem k neuplatnění mimořádného opravného prostředku a v souladu se svou ustálenou judikaturou (viz např. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 1657/13 ze dne 12.

2013, usnesení sp. zn.

III.

ÚS 119/13 ze dne 29.

2013, sp. zn.

II.

ÚS 3760/11 ze dne 20.

2012, sp. zn.

II.

ÚS 1073/11 ze dne 13.

2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz) musel Ústavní soud učinit závěr, že předložená ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Jelikož nebyly naplněny podmínky uvedené v ustanovení § 83 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, nebylo možno rozhodnout, že náklady na právní zastoupení stěžovatelky hradí stát a současně nebylo vyhověno ani žádosti stěžovatelky, aby jí podle ustanovení § 62 odst.

4 zákona o Ústavním soudu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Z vyložených důvodů nezbylo než ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013 Jaroslav Fenyk, v. r. soudce Ústavního soudu