Entscheidungsdetail

IV.ÚS 4224/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.4224.12.1
Datum: 20. 11. 2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 4224/12 ze dne 20. 11. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2012 č. j. 30 Co 548/2012-236, a proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 8. 2012 č.j. 18 C 325/2010-200, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Dne 5.

11.

2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené (spojená s návrhem na odklad vykonatelnosti podle § 79 zákona o Ústavním soudu, a to ve vztahu k v záhlaví citovanému rozhodnutí krajského soudu).

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má zato, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), zakotvená zejména v čl.

36 odst.

1 a v čl.

37 odst.

3 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina").

Jádrem ústavní stížnosti je pak skutečnost, že administrativním pochybením prvostupňového soudu nebylo stěžovateli doručeno příslušné potvrzení (tiskopis) k jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků vztahujících se ke stěžovatelovu odvolání.

Stěžovatel podle prvostupňového soudu nedoložil své majetkové poměry a jeho žádost o osvobození od soudních poplatků tedy byla v záhlaví citovaným usnesením okresního soudu zamítnuta.

Proti zamítavému usnesení podal stěžovatel odvolání, k němuž zároveň přiložil příslušný tiskopis (potvrzení) osvědčující jeho majetkové poměry.

Tyto krajský soud posoudil a uzavřel, že podmínky pro osvobození stěžovatele ve smyslu § 138 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") nejsou dány a proto prvostupňové rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.

Podle stěžovatele ovšem tento postup krajského soudu nebyl ústavněkonformní, neboť ho tak odvolací soud připravil o možnost řádného přezkumu (to je o možnost případně podat odvolání); měl tedy rozhodnutí prvostupňového soudu zrušit a nechat stěžovatelovu žádost nejprve posoudit soudem prvního stupně.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí.

Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str.

41) či sjednocovat jejich judikaturu.

To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl.

83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn.

IV.

ÚS 188/94 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str.

281).

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.

Ke stěžovatelově argumentaci pak Ústavní soud může toliko konstatovat, že není správná.

Postup krajského soudu zcela odpovídá smyslu a účelu § 219 o. s. ř. ve znění zákona č.

59/2005 Sb. a i z hlediska ochrany základních práv a svobod je zcela přijatelný.

Totiž ani Dodatkový protokol číslo 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - vztahující se nadto toliko k trestnímu řízení - nevylučuje situaci, kdy je prvoinstanční rozhodnutí odvolacím soudem změněno v neprospěch obžalovaného.

To navíc za situace, kdy občanské soudní řízení není tak rigidně ovládáno zásadou dvojinstančnosti, jako je tomu v řízení trestním.

Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Návrh spojený s ústavní stížností přitom sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu