Entscheidungsdetail

III.ÚS 825/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.825.12.1
Datum: 04.12.2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 825/12 ze dne 12. 4. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín I, Masarykovo nám. 193/20, proti rozsudkům Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 5. 2008 č. j. 14 C 140/2006-39 a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 18. 3. 2009 č. j. 30 Co 482/2008-58, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů vydané v její občanskoprávní věci, a to pro tvrzené porušení principu právní jistoty, práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13.

2008 č. j.

14 C 140/2006-39 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala určení, že je "ze zákona dědičkou zůstavitele J.

H., neboť nejsou dány důvody pro (její) vydědění".

Soud naopak dospěl k závěru, že důvod k vydědění byl dán, protože stěžovatelka v rozhodné době neprojevovala o zůstavitele opravdový zájem.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18.

2009 č. j.

30 Co 482/2008-58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť z jiného důvodu.

Za rozhodné měl, že stěžovatelka na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9.

12.

2011 č. j.

21 Cdo 3264/2009-73 stěžovatelčino dovolání zamítl, neboť právní názor odvolacího soudu shledal správným.

Oproti tomu vyjadřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti přesvědčení, že naléhavý právní zájem na určení jejího dědického práva dán byl, neboť ačkoli podala návrh na dodatečné projednání dědictví, "notář s ní nekomunikoval" a k řízení ji "nepřizval", pročež určovací žaloba představovala jediný právní prostředek k získání "legitimity" k podání takového návrhu.

Podle přípisu předsedy Okresního soudu v Děčíně soud "doprojednání dědictví" nezahájí do doby, než se stane dědičkou, čehož bude dosaženo žalobou "na popření vydědění" a určením, že je dědičkou.

Ve věci své žaloby vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení, že důvody pro její vydědění zůstavitel neměl a došlo k němu pod nátlakem žalované.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Zákon č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.

Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Pravdou je, že okresní soud svými "přípisy" podmínil projednání návrhu na dodatečné projednání dědictví rozhodnutím soudu, jímž by důsledky stěžovatelčina vydědění zůstavitelem byly eliminovány.

To však bylo v daném řízení jak soudem odvolacím tak dovolacím shledáno nesprávným, a pro další postup okresního soudu ve věci dodatečného projednání dědictví již bude směrodatný názor jejich, a nikoli soudu okresního.

Dovolací soud stěžovatelce vysvětlil, že aktivní legitimace k návrhu na dodatečné projednání dědictví, jejíž založení spojovala s určovací žalobou, je - vzhledem k tomu, že dosavadní dědické řízení bylo zastaveno pro nemajetnost zůstavitele, aniž byl zkoumán okruh dědiců - v její osobě dána již samotným tvrzením, že dědičkou zůstavitele je; okolnost, že byla zůstavitelem vyděděna zde není rozhodná, a teprve tehdy, dojde-li za řízení o dědictví ke sporu o dědické právo ve smyslu ustanovení § 175k odst.

2 o. s. ř., mohou být splněny podmínky k podání žaloby o určení, že (navzdory úkonu zůstavitele o jejím vydědění) je zůstavitelovou dědičkou.

Současně dal soud zřetelně najevo, že řízení o dodatečné projednání dědictví již bylo zahájené a dosud v něm nebylo rozhodnuto, neboť "přípisy" okresního soudu, včetně jeho předsedy, pro jejich neprocesní povahu zde nemohou být jakkoli relevantní.

Jinak řečeno, k dosažení toho, co stěžovatelka sleduje, včetně těch ústavně zaručených práv, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, je jí efektivně k dispozici takto vymezený procesní prostor podústavní (o dodatečném projednání dědictví); proto o porušení těchto práv uvažovat nelze, a zásah Ústavního soudu nepřichází v úvahu.

Ústavní stížnost stěžovatelky je tedy návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.

Za těchto okolností nevyvozoval Ústavní soud stěžovatelce nepříznivé důsledky (ve smyslu nepřípustnosti její stížnosti) již z toho, že ústavní stížností nenapadla poslední rozhodnutí, které bylo v její věci vydáno (zamítavý rozsudek Nejvyššího soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu