Entscheidungsdetail

III.ÚS 642/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.642.12.1
Datum: 07.10.2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 642/12 ze dne 10. 7. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatele H. P., zastoupeného Mgr. Radimem Sedláčkem, advokátem v Brně, Pekařská 18, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti obce Jaroslavice, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 20.

2012, doplněnou podáním ze dne 20.

2012 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 13.

2012, jež bylo - na rozdíl od předchozích podání - učiněno prostřednictvím advokáta, se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zakázal obci Jaroslavice pokračovat v porušování jeho práva a svobody a aby jí přikázal obnovit stav před porušením.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn.

7 C 67/2009 neúspěšně domáhal toho, aby žalované obci Jaroslavice byla uložena povinnost předložit návrh na uzavření smlouvy o nájmu dvoupokojového bytu a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 3 mil.

Kč (jakožto náhradu škody způsobené žalovanou při výkonu veřejné moci).

Obecným soudům pak v ústavní stížnosti vytýká, že neúplně zjistily skutkový stav, když neprovedly jím navržený důkaz, a současně namítá, že se nemohl přímo zúčastnit projednání věci před soudem a navrhovat důkazy, přičemž tvrdí, že mu obcí nikdy nebyl přidělen náhradní byt, ač na to měl právo, a že není pravda, že by nepodnikl žádné další kroky vedoucí k přidělení bytu.

V důsledku postupu obce se stal bezdomovcem i psancem, a proto požadoval náhradu škody v uvedené výši s tím, že každý rok útrap představuje částku 100 tis.

Kč.

S poukazem na § 35 odst.

2 zákona č.

128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), tvrdí, že obec zcela selhala, když potřebu bydlení u stěžovatele nijak nenaplnila.

Z uvedených důvodů má za to, že takto popsaným zásahem, který prý spočíval v nečinnosti uvedené obce a "laxním přístupu k řešení [jeho] svízelné životní situace", došlo k porušení základních lidských práv ve smyslu čl.

3 odst.

3, čl.

7 odst.

2, čl.

10 odst.

1 a čl.

12 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, a že dále - protože se nemohl aktivně účastnit projednávání věci před soudem, vyjádřit se ke všem skutečnostem a soudu sdělit podstatné skutečnosti a navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení - došlo ze strany výše uvedeného soudu k porušení práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst.

1, 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Stěžovatel, v řízení před Ústavním soudem (povinně) zastoupený advokátem, za předmět ústavní stížnosti označil tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, který měl spočívat v nečinnosti obce Jaroslavice, jde-li o přidělení náhradního bytu, čemuž také odpovídalo návrhové žádání (petit ústavní stížnosti), kterým je Ústavní soud vázán.

Stěžovatel se totiž výslovně domáhal toho, aby Ústavní soud ve smyslu § 82 odst.

3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal uvedené obci (zde jakožto údajnému orgánu veřejné moci), aby v porušování jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody pokračovala a aby obnovila stav před tímto porušením.

Jak již bylo výše zmíněno, nečinnost uvedené obce, jež má být prostřednictvím podané ústavní stížnosti odstraněna, tkví v "nepřidělení" náhradního bytu (či v nepředložení návrhu nájemní smlouvy).

Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti vychází z toho, že na straně obce v daném ohledu existuje právní povinnost, přičemž tuto vyvozuje z ustanovení § 35 odst.

2 obecního zřízení.

Ovšem otázku, zda stěžovatel má vůči uvedené obci daný právní nárok, není Ústavní soud oprávněn řešit, neboť to přísluší soudům obecným (viz § 7 občanského soudního řádu); ty již také danou otázku posoudily ve výše uvedeném soudním řízení a dospěly k negativnímu závěru, který ostatně je - jelikož se stěžovatel zrušení příslušných soudních rozhodnutí nedomáhá - závazný i pro Ústavní soud (srov. § 159a odst.

4 občanského soudního řádu).

Za situace, kdy Ústavní soud nemůže rozhodovat o existenci zmíněné povinnosti obce, nemůže rozhodnout ani tak, jak stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2012 Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu