Entscheidungsdetail

III.ÚS 3989/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.3989.12.1
Datum: 12.06.2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3989/12 ze dne 6. 12. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM-společenské hry s.r.o., se sídlem Praha 5, Radlická 49, IČ: 25776941, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. dubna 2012 č. j. 21 C 244/2010-121 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2012 č. j. 19 Co 200/2012-148, spolu s návrhem na přiznání nákladů právního zastoupení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. října 2012, se stěžovatelka podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (čl.

1; čl.

2 odst.

2, 3; čl.

3 odst.

3; čl.

4 odst.

1, 2, 3, 4; čl.

11 odst.

1; čl.

23; čl.

36 odst.

1, 2, 3; čl.

37 odst.

2; čl.

38 odst.

2; čl.

39 odst.

1) a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl.

6 odst.

1, čl.

13, čl.

14), čl.

3 protokolu č.

Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem, aby náklady jejího zastoupení zaplatil stát dle ustanovení § 83 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v řízení o zaplacení 421 043 Kč s přísl. požádala o osvobození od placení soudních poplatků, ale její žádosti nebylo vyhověno (Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18. února 2011, sp. zn.

21 C 244/2010-21 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2011 sp. zn.

19 Co 235/2011-43).

Stěžovatelka byla po té znovu vyzvána k zaplacení soudního poplatku, který však poplatek nezaplatila a opětovně požádala o osvobození od placení soudního poplatku, aniž by uvedla nové skutečnosti.

Obvodní soud pro Prahu 5 se opakovanou žádostí o osvobození od placení soudního poplatku již nezabýval a řízení zastavil usnesením ze dne 12. dubna 2012 (21 C 244/2010-121) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle ustanovení § 146 odst.

1 písm. c) o. s. ř.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. července 2012 (19 Co 200/2012-148) potvrdil napadené rozhodnutí jako věcně správné a o nákladech odvolacího řízení rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v řízení o zaplacení částky 421 043 Kč s přísl. je zřejmé, že stěžovatelka se nemíní podrobit poplatkové povinnosti a zneužívá ustanovení § 138 o. s. ř., dle něhož je možno žádat o osvobození od soudních poplatků.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila s napadenými usneseními obecných soudů nesouhlas a navrhla, aby Ústavní soud konstatoval, že v řízení bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod a napadená rozhodnutí zrušil.

Dále požadovala, aby náklady řízení před Ústavním soudem uhradil stát.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl.

81 a čl.

91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že prokázané poměry stěžovatelky neodůvodňují osvobození od soudních poplatků ve věci o zaplacení 421 043 Kč.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí opakovaně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.

V napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry.

Ústavní soud tedy neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavně právní roviny.

Stěžovatelka nerespektovala ustanovení § 30 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým i právnickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem.

Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka podala od roku 2009 Ústavnímu soudu celou řadu ústavních stížností (45); v mnoha řízeních o nich byla přitom již vícekrát a dostatečně poučena, jaké náležitosti zákon k podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (srov. např. poučení u ústavní stížnosti evidované pod sp. zn.

III.

ÚS 2562/09 , pod sp. zn.

II.

ÚS 1599/10 , sp. zn.

ÚS 2032/2010 a mnohé další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti.

Stěžovatelce je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje.

Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatelky, aby podala ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl.

81 a čl.

82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, aniž by z důvodu procesní ekonomie považoval za nezbytné stěžovatelku vyzývat k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení řádné plné moci (§ 30 odst.

1 a § 31 zákona o Ústavním soudu), než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

K požadavku stěžovatelky na zaplacení nákladů zastoupení dle ustanovení § 83 odst.

1 zákona o Ústavním soudu nelze než konstatovat, že podmínky pro postup dle citovaného ustanovení nebyly Ústavním soudem shledány.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. prosince 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu