Entscheidungsdetail

III.ÚS 3499/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.3499.11.1
Datum: 31. 1. 2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3499/11 ze dne 31. 1. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti I. M., zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem Ostrava - Vítkovice, Ruská 2887/101, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 5 Cmo 196/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, čl.

90 Ústavy České republiky a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení ze dne 18.

2011 sp. zn.

29 Cm 104/2008, kterým Krajský soud v Ostravě zastavil řízení o stěžovatelově návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze bytového družstva proto, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek (§ 9 odst.

1 zákona č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), a osvobození od soudních poplatků stěžovateli (usnesením krajského soudu ze dne 15.

2010 č. j.

29 Cm 104/2008-38) přiznáno nebylo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že mu toto usnesení nebylo řádně doručeno, čemuž obecné soudy nevěnovaly žádnou pozornost, navzdory tomu, že neúčinnost tohoto doručení opakovaně napadal; tím postupovaly dle jeho názoru v rozporu s ustanovením § 120 odst.

2 o. s. ř.

Stěžovatel poukazuje též na usnesení krajského soudu ze dne 3.

11.

2008, kterým bylo řízení přerušeno (pro posouzení předběžné otázky v jiném řízení) a na usnesení ze dne 29.

12.

2010, na jehož základě bylo v řízení pokračováno.

V době přerušeného řízení učinil krajský soud několik (jinak nepotřebných) úkonů, jmenovitě zaslal žalobu k vyjádření žalovanému, a proto má stěžovatel současně za to, že již tím bylo jednáno ve věci samé ve smyslu ustanovení § 9 odst.

4 písm. a) zákona o soudních poplatcích, a k zastavení řízení již soud přistoupit nemohl.

Ústavní soud je podle ustanovení čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci shledány nebyly.

Ve vztahu k námitce, že ve věci - ve smyslu ustanovení § 9 odst.

4 písm. a) zákona o soudních poplatcích - již bylo jednáno, je očividné, že neobstojí ani z pohledu práva podústavního.

Soud sice učinil některé procesní úkony v rámci přípravy jednání, o započetí jednání o věci samé však zde evidentně nejde, a na tom nemění ničeho ani okolnost, že řízení bylo po určitou dobu přerušeno (aniž se tak stalo po nebo při jednání).

Tvrdí-li dále stěžovatel, že mu nebylo řádně doručeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 15.

2010 č. j.

29 Cm 104/2008-38, postačí zaznamenat, že námitku v rámci odvolacího řízení nevznesl, a již proto se jí Ústavní soud pro nepřípustnost (z důvodu subsidiarity jeho přezkumu) nemůže věcně zabývat.

Poukázal-li stěžovatel v rámci své "stížnosti na zatajování podání a manipulování s kauzou" na to, že "nenašel podání", které mu "soud měl doručit, či které nabylo právní moci dne 3.

2011 č. j.

29 cm 104/2008", je zřejmé, že toto sdělení za řádné (procesně relevantní) uplatnění odpovídající námitky považovat nelze, a proto nemůže být porušením práva na spravedlivý proces, pakliže na ně odvolací soud nereagoval.

Nepřípadným je proto i stěžovatelův odkaz na ustanovení § 120 odst.

2 o. s. ř.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět.

Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu