Entscheidungsdetail

III.ÚS 3432/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.3432.11.1
Datum: 23. 2. 2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3432/11 ze dne 23. 2. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Jiráskova 41, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 15 T 90/2010 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 3 To 342/2011, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných články 36 odst. 1 a 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 6. 2011 uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se dle výroku o vině napadeného rozsudku dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 18. 3. 2010 v dopoledních hodinách po rozbití balkónových dveří vnikl do rodinného domu ve V., okres Hodonín, kde odcizením věcí způsobil škodu v celkové částce 42.530,- Kč a další škodu ve výši 2.500,- Kč, a to přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 6. 2008 sp. zn. 2 T 28/2007 uznán vinným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), c) odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 31. 8. 2011 podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že v trestním řízení bylo v rozporu s právními předpisy vycházeno z výpovědi, kterou stěžovatel učinil v rámci podání vysvětlení podle ust. § 158 tr. řádu dne 18. 3. 2010. Dle stěžovatele je ze spisového materiálu zřejmé, že protokol o jeho výpovědi jako obviněného ze dne 29. 3. 2010 se formulačně shoduje s protokolem o podání vysvětlení ze dne 18. 3. 2010. S ohledem na časový odstup není možné, aby člověk vypovídal dvakrát totéž za použití stejných slov. Stěžovatel dále uvádí, že výslech dne 29. 3. 2010 netrval i s ověřením totožnosti déle než 10 minut, přičemž on sám ve věci nevypovídal, ale souhlasil s překopírováním záznamu o podání vysvětlení. Tento "protokol" stěžovatel podepsal údajně proto, aby nebyl vzat do vazby. Práva stěžovatele byla dle ústavní stížnosti porušena i tím, že předmětná trestná činnost nebyla dostatečně objasněna. Policie vycházela z přiznání, které stěžovatel učinil do protokolu výše uvedeným způsobem, a již se nenamáhala prověřit existenci jiného možného pachatele. Obecné soudy uvedenou důkazní situaci nesprávně vyhodnotily a rozhodly o vině trestným činem stěžovatele na základě usvědčujícího důkazu, který byl získán v rozporu se zákonem a nebyl tudíž použitelný.

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. K věci se vyjádřil toliko Krajský soud v Brně, který zdůraznil, že soudy vycházely z výpovědi po sdělení podezření z 18. 3. 2010. Dále odvolací soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat uvedené velmi stručné vyjádření stěžovateli k replice. K posouzení ústavní stížnosti si ústavní soud dále vyžádal trestní spis vedený u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 90/2010.

III.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby procesní postup těchto orgánů na úrovni obecného práva perfekcionisticky korigoval.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V projednávané věci Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 18.

2010 došlo v obci V. ke vloupání do rodinného domku; na místo byla volána Policie ČR a oznamovatelka, resp. poškozená, A.

J. mimo jiné popsala muže, který u ní ráno zvonil a kladl jí různé otázky, na což mu odpověděla, že nemá čas, neboť odchází.

Na místě byla po ohledání činu provedena fotodokumentace a sebrány trasologické stopy.

Ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení dle § 158 odst.

3 tr. řádu.

Policie podle popisu oznamovatelky a způsobu provedení vloupání do rodinného domu dospěla k názoru, že by pachatelem mohl být stěžovatel, který se obdobné trestné činnosti soustavně dopouští.

Stěžovatel byl týž den hlídkou policie vyhledán ve svém bydlišti a dobrovolně se odebral na příslušné místní oddělení, kde podal vysvětlení podle § 158 odst.

3 písm. a) řádu, v němž doznal a podrobně popsal spáchání uvedené krádeže.

Policejní orgán po spontánním přiznání stěžovatele usoudil, že v projednávané věci jsou dány podmínky tzv. zkráceného přípravného řízení.

Dne 29.

2010 byl stěžovatel policejním orgánem předveden a bylo mu podle § 179b odst.

3 tr. řádu sděleno podezření ze spáchání přečinů krádeže a porušování domovní svobody.

Následně byl zpracován protokol o výslechu podezřelého.

Dle tohoto protokolu, po zákonném poučení a výslechu ad personam stěžovatel uvedl, že k samotnému trestnému činu se již jednou vyjadřoval, avšak pro pořádek vše uvede znovu.

V protokolu poté následuje podrobný popis trestného činu.

Stěžovatel vyjádřil souhlas s postupem dle § 179g odst.

1 tr. řádu.

Protokol má všechny náležitosti, včetně podpisu stěžovatele a obsahuje jeho vyjádření, podle nějž mu byl protokol hlasitě diktován, souhlasí s jeho výpovědí a stěžovatel v něm nežádá žádných změn.

U hlavního líčení stěžovatel posléze vinu trestným činem popíral a tvrdil, že uvedený protokol mu byl podstrčen policií.

Podle § 158 odst.

3 písm. a) tr. řádu je policejní orgán k objasnění trestných činů mimo jiné oprávněn vyžadovat od fyzických a právnických osob, jakož i státních orgánů, tzv. vysvětlení, o jejichž obsahu sepisuje úřední záznamy.

Podle § 158 odst.

6 tr. řádu (resp. § 158 odst.

5 ve znění tr. řádu účinném do 31.

12.

2011), nestanoví-li trestní řád jinak, nelze úřední záznam o podaném vysvětlení použít jako důkaz.

Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten nebo jinak konstatován jeho obsah.

Úřední záznam o podaném vysvětlení má dle koncepce platného trestního řádu sloužit pouze jako podnět k tomu, aby byl určitý důkaz proveden (typicky výslech svědka).

Důvodem nepoužitelnosti úředního záznamu jako důkazu v řízení před soudem je nedostatek procesních záruk práv obhajoby v okamžiku, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání určitého obviněného a věc je toliko ve stadiu tzv. prověřování.

Existují však významné výjimky; v projednávané věci, v níž proběhlo tzv. zkrácené přípravné řízení, má význam zejména možnost číst úřední záznamy o vysvětlení osob se souhlasem stran v hlavním líčení v tzv. zjednodušeném řízení před samosoudcem podle § 314d odst.

2 posl. věta tr. řádu.

K otázce, zda je úředních záznamů možno použít jako ospravedlňujícího listinného důkazu v jiném trestním řízení, se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu ve věci III.

ÚS 2042/08 (nález č.

247, sv.

55 Sb. nálezů a usnesení, str.

377).

Ústavní soud se ve věci stěžovatele zabýval otázkou, zda postup policejního orgánu, potažmo obecných soudů, neznamenal obcházení ustanovení § 158 odst.

5 ve znění platném do 31.

12.

2011, případně zda nedošlo k porušení procesních zásad dle ust. § 2 odst.

5 tr. řádu, jež by mělo ústavněprávní relevanci (srov. např. nález ve věci sp. zn.

II.

ÚS 2014/07 , č.

86, sv.

49 Sb. nálezů a usnesení, str.

217).

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se velmi podrobně zabývaly okolnostmi a procesní použitelností výpovědi (srov. § 207 odst.

2 tr. řádu), kterou stěžovatel učinil ve zkráceném přípravném řízení v postavení podezřelého do protokolu dne 29.

2010.

Nalézací soud se v rámci hlavního líčení obsáhle zabýval okolnostmi, za nichž stěžovatel vypovídal dne 29.

3 2010, včetně tvrzení stěžovatele, že se mu (v rozporu s uvedeným protokolem) nedostalo náležitých poučení o jeho právech.

Ústavní soud považuje za potřebné konstatovat, že trestní řád i konstantní judikatura připouštějí možnost výslechu policistů k okolnostem výslechu obviněného, jak tomu bylo i v projednávané věci, zejména v hlavním líčení dne 11.

2011.

Na základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že tvrzení stěžovatele u hlavního líčení a důvody, které měly vést ke změně výpovědi, se jeví jako krajně nevěrohodné (obecný soud se přitom vypořádal i s tvrzením stěžovatele, že mu bylo policisty údajně vyhrožováno uvalením vazby).

Uvedený závěr obecný soud podrobně a logicky odůvodnil v napadeném rozsudku a Ústavní soud (jemuž, jak známo, nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené před obecnými soudy) nespatřuje v této argumentaci známky libovůle.

Pro úplnost lze citovat zjištění odvolacího soudu (str.

3 napadeného usnesení), jež poukázal na obvyklou "procesní taktiku" stěžovatele, spočívající v častém měnění výpovědi po doznání v přípravném řízení.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je rozhodující, zda se výslech stěžovatele v postavení podezřelého za respektování jeho práv skutečně odehrál s výsledkem, jež je v protokolu zachycen.

Důvod pro kasační zásah Ústavního soudu by mohl být dán, pokud by policejní protokol provedení výslechu toliko předstíral, tzn., jednalo by se o úkon fiktivní.

Ústavní soud má však ve světle spisového materiálu shodně s obecnými soudy za to, že protokol o výslechu podezřelého na č. l.

30 až 32 trestního spisu odpovídá svým obsahem výpovědi stěžovatele před policejním orgánem, tzn. že stěžovatel dne 29.

2010 podrobně a spontánně vypověděl totéž, co již policistům uvedl o několik dní dříve do úředního záznamu.

Za této situace nepovažuje Ústavní soud v daném případě za porušení základních práv stěžovatele, pokud policisté použili (překopírovali) část textu výpovědi, který byl již sepsán v rámci podání vysvětlení dle § 158 odst.

5 tr. řádu.

Tento postup lze sice posoudit jako ledabylost policejní práce a pochybení při protokolaci dle § 55 a násl. tr. řádu (ač protokol o výpovědi v trestním řízení nemusí být doslovný), avšak takové pochybení se nachází pouze v rovině jednoduchého práva a nemá na spravedlnost řízení jako celku vliv.

Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele.

Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu