Entscheidungsdetail

III.ÚS 2484/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.2484.12.1
Datum: 10.11.2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2484/12 ze dne 11. 10. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Havířov - Šumbark, Opletalova 608/2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2012 sp. zn. 38 Co 265/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl.

90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 27.

2010 sp. zn.

4 C 304/2008 zastavil řízení co do 19 681 Kč a v části 35 319 Kč s příslušenstvím vyhověl stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal proti žalované společnosti IMBEX s. r. o. vydání bezdůvodného obohacení.

K odvolání obou účastníků řízení změnil Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu tak, že žalobu v části týkající se částky 35 319 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Dospěl k závěru, že i kdyby došlo k rozmnožení majetku žalovaného, nestalo se tak na úkor stěžovatele, přičemž rozhodným právním vztahem byl podle odvolacího soudu vztah mezi stěžovatelem a subjektem, který mu poskytl peněžní půjčku, z níž daný spor vyvstal.

S tím stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí, a nadále je názoru, že žalovaná společnost mu žalovanou částku zadržuje bez právního důvodu; ta, ač ji nemá ve své dispozici, je vedena jako jeho dluh u třetího subjektu.

Žaloba proto není "předčasná", přičemž kdyby měl čekat, až celý dluh svému věřiteli zaplatí, byl by jeho nárok vůči žalovanému nejspíš promlčen.

S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn.

Pl.

ÚS 34/09 považuje stěžovatel napadené rozhodnutí odvolacího soudu za výsledek přepjatého formalismu při aplikaci a interpretaci práva.

Ústavní soud je podle ustanovení čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst.

1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo mu však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a jeho věc byla posouzena dvěma soudními instancemi.

Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst.

1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.

Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Splnění takových podmínek pro zásah Ústavního soudu se v dané věci přesvědčivě nepodává, byť by bylo možné uvažovat o jiném řešení (vycházejícím z obrany žalovaného, že pro stěžovatele provedl konkrétní úkony, jejichž majetková hodnota je s tím, co se po něm žádá vrátit, srovnatelná), jež by však stěžovateli rovněž prospěch nepřineslo.

Ostatně je očividné, že stěžovatel oponuje odvolacímu soudu jen v rovině podústavní správnosti, již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde.

Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a tím ani důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu