Entscheidungsdetail

II.ÚS 4117/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.4117.12.1
Datum: 11.07.2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 4117/12 ze dne 7. 11. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti STEKO, spol. s r. o., se sídlem Hudčice 82, Březnice, IČ 48 95 01 22, zastoupené JUDr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem Pražská 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2221/2010-881 ze dne 31. 7. 2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Ko 75/2009-737 ze dne 18. 2. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26.

10.

2012, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl.

2 odst.

4 a čl.

96 odst.

1 Ústavy České republiky, čl.

2 odst.

3, čl.

4 odst.

1, 4 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka namítá, že postupem obecných soudů jí bylo znemožněno, aby se mohla řádným způsobem domáhat ochrany svých práv v průběhu konkurzního řízení, neboť byla omezena její procesní způsobilost.

Z uvedeného důvodu se nemohla řádně a kvalifikovaně vyjádřit ke všem podstatným skutečnostem, včetně samotného návrhu na prohlášení konkurzu.

Soud prvního stupně totiž vycházel z listin a tvrzení, která činil správce jejího podniku, ač k takovým úkonům nebyl oprávněn (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.

29 Cdo 699/2008).

Stěžovatelka se tak nemohla zúčastnit projednání své věci před soudem prvního stupně, což podle jejího názoru nebylo možné zhojit tím, že jí takové procesní právo nebylo upíráno před odvolacím soudem a soudem dovolacím.

Stěžovatelka dále vyslovuje nesouhlas s právním hodnocením soudů odvolacího i dovolacího ohledně vyhodnocení předpokladů úpadku ve smyslu § 1 odst.

2 a 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, neboť má za to, že jde o zneužití konkurzního řízení k vymáhání jedné pohledávky.

Stran předlužení tvrdí, že její majetek podstatně převyšoval pohledávku navrhovatele, přičemž z jejího účetnictví nebylo možno dovodit, že by se v rámci svého podnikání dostala do platební neschopnosti.

V jejím případě je zřejmé, že judikátně přiznané pohledávky uhradit mohla, ale nebyla k tomu ochotna z důvodů, které v konkurzním řízení zmínila.

Má za to, že v její věci šlo o neshody mezi dlužníkem a věřitelem, což mělo být řešeno exekuční cestou.

Jde tak o cílenou likvidaci nepohodlného obchodního partnera za situace, kdy závazky nedosahovaly hodnoty jejího majetku.

Dle názoru stěžovatelky obecné soudy posoudily věc zcela formálně, aniž by přihlédly k jejím tvrzením a listinným důkazům.

Je zřejmé, že stěžovatelka neuhradila pohledávku navrhovatele z neochoty akceptovat příslušné soudní rozhodnutí a ostatní pohledávky svou výší a dobou prodlení nemohou být důvodem k prohlášení konkurzu.

K uvedeným skutečnostem se však stěžovatelka nemohla v rámci konkurzního řízení plnohodnotně vyjádřit.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13.

10.

2006 prohlásil k návrhu věřitele K.

K. konkurz na majetek stěžovatelky, správcem konkurzní podstaty dlužníka ustavil M.

E. a zamítl žádost dlužníka o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce.

Odvolání stěžovatelky bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4.

2007 odmítnuto s odůvodněním, že jednatel dlužníka nebyl oprávněn podat za dlužníka odvolání, neboť k tomu mohl být oprávněn toliko správce podniku dlužníka.

Odmítnuto bylo i její dovolání a ústavní stížnost, podaná proti usnesení odvolacího soudu.

Usnesení odvolacího soudu však bylo následně zrušeno cestou žaloby pro zmatečnost s tím, že ustanovení § 338k odst.

6 o.s.ř. nepřiznává správci podniku postavení zástupce povinného (dlužníka) v žádné fázi konkurzního řízení.

Odvolací soud poté usnesením napadeným ústavní stížností potvrdil usnesení konkurzního soudu o prohlášení konkurzu.

Stěžovatelka podala proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238a odst.

1 písm. a) o. s. ř. a § 237 odst.

1 písm. c) o. s .ř., přičemž zejména namítala, že dosavadním postupem soudů jí bylo odepřeno právo účasti v řízení o prohlášení konkurzu, že konkurzní soud nedbal jejích návrhů a vycházel z listin a tvrzení správce podniku, a že soudy nesprávně skutkově a právně hodnotily předpoklady úpadku.

Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením dovolání odmítl podle § 243b odst.

5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné s odůvodněním, že mu nebyla předložena k řešení žádná otázka, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že postupem obecných soudů jí bylo odepřeno právo, aby se mohla účastnit řízení o prohlášení konkurzu na její majetek, neboť soud prvního stupně jednal namísto s ní se správcem jejího podniku, což považuje za nezhojitelné v odvolacím řízení.

Obsahově stejnou námitku vznesla i v rámci podaného dovolání, přičemž dovolací soud se s ní ústavně konformně vypořádal odkazem na svou judikaturu, v níž se v obecné rovině k možnosti zhojit obdobný typ vad v odvolacím řízení vyslovil, a s níž se ztotožnil i Ústavní soud např. v usnesení sp. zn.

II.

ÚS 344/04 ze dne 5.

10.

2004 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), v němž potvrdil, že konkurzní řízení netrpělo namítaným odepřením možnosti jednat před soudem prvního stupně, a to vzhledem k aktivní účasti stěžovatele v odvolacím řízení.

Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy odvolací soud poté, co konkurzní soud v řízení o žalobě pro zmatečnost zrušil jeho první usnesení, jednal se stěžovatelkou jako s účastníkem řízení a dostatečně se zabýval jejími v řízení vznesenými návrhy a argumenty, které nyní uplatňuje i v ústavní stížnosti.

Nejvyššímu soudu nadto nelze úspěšně vytýkat, že uvedenou námitku podřadil pod tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst.

3 o. s. ř., které nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost, nikoli dovolání opřené o ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.

Pokud stěžovatelka dále namítá nesprávné posouzení věci z hlediska předpokladů dlužníkova úpadku ve smyslu ustanovení § 1 odst.

2 a 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, Ústavní soud musí připomenout, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), nikoli "běžné" zákonnosti.

Předložené argumenty, o nichž má stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti.

Tímto však staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud, který se s drobnými výhradami ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal a své rozhodnutí podrobně odůvodnil.

V rámci podaného dovolání řešil obdobné námitky i Nejvyšší soud, který také podrobně zdůvodnil (i s odkazem na svou ustálenou judikaturu), proč je z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými.

Vyslovené právní závěry ve věci rozhodujících soudů jsou z hlediska ústavních principů zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti, svévole či extrémního interpretačního vybočení z chápání institutu úpadku či jiného porušení zásad spravedlnosti, a proto na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu