Entscheidungsdetail

II.ÚS 3844/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.3844.11.1
Datum: 19. 1. 2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3844/11 ze dne 19. 1. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti BIO MARTECH UNIČOV s.r.o. "v likvidaci", se sídlem Uničov, Šumperská 538, zastoupené likvidátorem Lubošem Konečným, právně zast. JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem se sídlem Novosadský dvůr 765/6, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2011 č. j. KSOL 16 INS 6265/2011, 3 VSOL 596/2011-A-17 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 1. 9. 2011 č. j. KSOL 16 INS 6265/2011-A12, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21.

12.

2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Poukazuje na to, že bylo prokázáno, že nedisponuje majetkem pro zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Dle jejího názoru ustanovení § 108 zákona č.

182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") ponechává na rozhodnutí soudu, zda uloží povinnost zaplatit zálohu a v jaké výši, přičemž v případě nezaplacení určené zálohy může, avšak nemusí, řízení zastavit.

Protože majetek stěžovatelky nepostačuje ani na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, neměla jí být záloha v maximální možné výši stanovena, a poté neměl soud přikročit k zastavení řízení.

Stěžovatelka má za to, že uvedené zákonné ustanovení by mělo být zrušeno, neboť v důsledku postupu soudu, který vede k zastavení řízení, nemůže být insolvenční řízení takového subjektu nikdy ukončeno zrušením konkurzu a nemůže tak být proveden výmaz insolvenčního dlužníka z obchodního rejstříku.

Z obsahu příslušného spisového materiálu bylo zjištěno, že Krajskému soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, byl dne 14.

2011 doručen insolvenční návrh dlužníka - stěžovatelky, kterým se domáhala zjištění úpadku a prohlášení konkursu.

Usnesením ze dne 18.

2011 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč a byla poučena, že v případě jejího nezaplacení ve stanovené lhůtě může být insolvenční řízení zastaveno.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil, že majetek stěžovatelky činí 3.023,- Kč, a správně také uzavřel, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka je právnickou osobou v likvidaci, bude nutné její úpadek řešit konkursem.

Protože je však nemajetná, je nezbytné složit zálohu na krytí nákladů insolvenčního řízení.

Vzhledem k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem je 45.000,- Kč bez DPH a lze očekávat, že mu vzniknou i další hotové výdaje, odvolací soud považoval výši zálohy za odpovídající splnění jejího účelu.

Usnesení o stanovení zálohy nabylo právní moci dne 1.

2011.

Protože pětidenní lhůta pro zaplacení zálohy uplynula marně, krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil a vrchní soud na základě odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí soudu prvního stupně dalším napadeným usnesením potvrdil, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když v souladu s obsahem poučení, kterého se stěžovatelce dostalo, řízení podle § 108 odst.

3 insolvenčního zákona zastavil, neboť stěžovatelka stanovenou zálohu v určené lhůtě nezaplatila a neučinila tak ani do vydání napadeného usnesení ani v průběhu odvolacího řízení.

Odvolací námitky, s nimiž se již vypořádal v rozhodnutí o odvolání proti usnesení o uložení pokuty, označil za bezpředmětné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

Ve vztahu k napadeným soudním rozhodnutím, jimiž došlo k zastavení insolvenčního řízení, je třeba konstatovat, že zastavení insolvenčního řízení představuje zákonem předvídaný důsledek nezaplacení insolvenčním soudem stanovené zálohy ve smyslu ustanovení § 108 odst.

3 insolvenčního zákona.

V usnesení sp. zn.

II.

ÚS 2915/08 (viz http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud ve vztahu k ustanovení § 108 insolvenčního zákona konstatoval, že rozhodnutí, zda požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši, a rozhodnutí, zda řízení zastavit, není-li ve stanovené lhůtě záloha zaplacena, je záležitostí úvahy obecných soudů, které v dané věci jednají, a pokud je rozhodnutí o této věci náležitě a srozumitelně odůvodněno, není žádný důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů složení zálohy požadovaly a proč měly za to, že v případě jejího nesložení je namístě řízení o insolvenčním návrhu dlužníka zastavit.

V projednávané věci nešlo toliko o momentální neschopnost stěžovatelky uhradit požadovanou zálohu, která by bránila zastavení insolvenčního řízení, nýbrž o situaci, kdy stěžovatelka již s žádnými prostředky nedisponovala.

Smysl zálohy přitom soudy výstižně vyložily už v rozhodnutí o uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, přičemž odvolací soud se v něm výstižně vyjádřil i k námitce stěžovatelky, že v případě zastavení řízení by nemohlo být insolvenční řízení nikdy ukončeno a dlužník by tak nemohl být nikdy vymazán z obchodního rejstříku.

Cílem insolvenčního řízení totiž není usnadnit dlužníkovi postup vedoucí k jeho výmazu z obchodního rejstříku, jak si představuje stěžovatelka, ale jeho účelem je řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka, a z tohoto pohledu je dlužník povinen podat insolvenční návrh včas, tedy v době, kdy je ještě schopen hradit alespoň náklady insolvenčního řízení.

V opačném případě nedává zákon žádnou záruku pro další pokračování v řízení, neboť by tím umožnil zneužívání insolvenčního řízení k účelům, k nimž neslouží, nadto s tím důsledkem, že by jeho náklady musel hradit stát.

Napadená rozhodnutí obecných soudů v konkrétní projednávané věci nelze tedy označit jako svévolná či excesivní.

Obecné soudy tak svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu