Entscheidungsdetail

II.ÚS 3661/11 #2

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.3661.11.2
Datum: 28. 2. 2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3661/11 ze dne 28. 2. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2012 v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 29 Cdo 336/2010 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. 5 Cmo 232/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5.

12.

2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 6.

12.

2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl.

90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. čl.

3 odst.

1, čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.

2008 sp. zn.

37 Cm 86/2008, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16.

11.

2006 sp. zn.

38 Sm 216/2006, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci směnečnou sumu ve výši 20.176.292,70 Kč, směnečnou odměnu ve výši 67.254,-Kč a příslušenství.

Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. § 243b odst.

5 věty první a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.].

Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není přezkoumatelné, že Nejvyšší soud neodpověděl na zásadní otázky, které mu byly položeny [stěžovatel odkázal na nález sp. zn.

III.

ÚS 202/05 ze dne 16.

2006 (N 60/40 SbNU 579) a další].

Přestože z judikatury není zřejmé, jaká je povaha práva na vyplnění směnky (zejm. ve vztahu k možnosti jeho promlčení) a závěry vrchního soudu i odborné literatury jsou rozporné, Nejvyšší soud se k právní povaze tohoto práva nijak nevyslovil.

Přitom sám stěžovatel poukázal na názor právní vědy, že jde o právo majetkové, utvářecí, na jehož základě lze jednostranným úkonem dohotovit dvoustranný (i vícestranný) závazkový vztah, tedy vztah směnečný (viz výše např.

Chalupa, R.: Zákon směnečný a šekový.

Komentář.

I. část.

Směnky.

Praha, Linde,2006, s.

90 nebo Švamberk, G.: Naše jednotné směnečné právo, Praha, Českomoravský kompas, 1941, s.

221).

Právní názory obecných soudů na nepromlčitelnost práva na vyplnění blankosměnky jsou v zásadním rozporu s postuláty uvedenými v usnesení sp. zn.

II.

ÚS 689/02 ze dne 5.

2004.

Nejvyšší soud se v tomto směru vůbec nevypořádal s námitkou, že právo na vyplnění směnky je obligační právo, právo majetkové, a že zákon nestanoví jeho nepromlčitelnost.

V dané věci obecné soudy podle stěžovatele nepoužily ústavně konformní výklad Smlouvy o zajištění závazku [stěžovatel odkázal na nález sp. zn.

ÚS 331/98 ze dne 12.

2000 (N 86/18 SbNU 233) a obiter dictum usnesení sp. zn.

ÚS 2306/11 ze dne 20.

2011].

Absurdním a problematickým důsledkem jejich výkladu sporných smluvních ujednání je, že stěžovatel udělil vedlejšímu účastníku prakticky ničím časově neomezené právo vyplnit směnečný blanket a libovolně v něm stanovit dobu splatnosti.

Stěžovatel pak jako druhou námitku uvedl, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly jeho námitkou nesprávné výše směnečné sumy.

Pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že "pokud si snad žalovaný představuje, že žalovaná nebo dokonce soud bude vyšetřovat, kolik mělo být ve směnce vyplněno a provádět za žalovaného potřebné výpočty, pak jde o představu zcela nesprávnou", pak toto vyznívá, v souvislosti s uvedeným názorem Ústavního soudu [stěžovatel odkázal na nález sp. zn.

ÚS 987/07 ze dne 28.

2008 (N 42/48 SbNU 495)], nadřazeně.

Místo toho mohl a měl odvolací soud zdůvodnit, z jakého důvodu v daném případě nepřichází v úvahu uložení vysvětlovací povinnosti žalobkyni.

Odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i argumentace stěžovatele, jsou účastníkům známy.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 15.

12.

2011 sp. zn.

II.

ÚS 3661/11 byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka k vyjádření se k ústavní stížnosti.

Jelikož předmětná vyjádření, byť obsáhlá, neobsahovala žádné nové a pro věc relevantní argumenty nad rámec napadených rozhodnutí, nebyla stěžovateli zasílána k případné replice a nebyl na ně při rozhodnutí věci brán zřetel.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn.

37 Cm 86/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti.

Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce.

Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30.

2004 sp. zn.

III.

ÚS 321/03 , Sb. n. u., sv.

33, str.

371, 374-375).

Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a obsahem spisu (zejm. s obsahem stěžovatelových námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud a Nejvyšší soud při rozhodování věci a posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině.

Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu, ve světle logiky tzv. ženevského směnečného systému.

Stěžovatel přehlíží, že vrchní soud se jím uplatněným námitkám o nepromlčitelnosti vyplňovacího práva a nesprávné výše směnečného peníze podrobně věnoval (str.

7-10), přičemž stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje jen s dílčími závěry vrchního soudu.

Další argumentaci stěžovatel Ústavnímu soudu nepředkládá (např. nemravnost směnečné sumy, kterou z valné části tvoří úroky, srov. např. ust. § 1805 odst.

2 návrhu nového občanského zákoníku, ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky).

Ústavní soud není sice vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval (srov. např. nález sp. zn.

II.

ÚS 1191/08 ze dne 14.

2009), to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [ust. § 34 odst.

1, § 72 odst.

1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst.

1 občanského soudního řádu].

Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn.

ÚS 358/10 ze dne 2.

2010).

Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu