Entscheidungsdetail

II.ÚS 1981/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.1981.11.1
Datum: 23. 8. 2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1981/11 ze dne 23. 8. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem Vítězná 10, 360 66 Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně č. j. 2 Afs 27/2011-110 ze dne 19. dubna 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 66/2008-61 ze dne 30. srpna 2010, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j. 8429/07-1100-203537 ze dne 17. prosince 2007, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j. 8427/07-1100-203537 ze dne 17. prosince 2007 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Českém Brodě č. j. 18490/07/035970/2492 ze dne 29. května 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to práva uvedená v čl.

1, čl.

2 odst.

2, čl.

11, čl.

26, čl.

36 odst.

1, čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

1 odst.

1, čl.

2 odst.

3, čl.

90, čl.

94 odst.

1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka ve své stížnosti napadá mimo jiné také rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j.

8429/07-1100-203537 ze dne 17. prosince 2007.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo zahrnuto do petitu ústavní stížnosti omylem, jelikož je společně s dalšími navazujícími rozhodnutími napadeno ústavní stížností manžela stěžovatelky T.

K. evidovanou pod sp. zn.

IV.

ÚS 1980/2011 , kterou podala totožná právní zástupkyně JUDr.

Jana Wenigová.

Ústavní soud k výše uvedenému uvádí, že není možné podávat ústavní stížnost za jinou osobu, aniž je tvrzeno, že bylo zasaženo do práv stěžovatelky.

Stěžovatelka je tedy v případě výše citovaného rozhodnutí osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti.

Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn.

9 Ca 66/2008, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Finanční úřad v Českém Brodě vydal dne 29. května 2007 dodatečný platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za rok 2005, č. j.

18490/07/035970/2492.

Tímto rozhodnutím byl stěžovatelce stanoven základ daně 0 Kč, dodatečně byla stanovena polovina společného základu daně ve výši 497 589,50 Kč a dodatečně vyměřena daň ve výši 159 232 Kč.

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 17. prosince 2007 č. j.

8427/07-110-203537 bylo zamítnuto odvolání proti výše citovanému dodatečnému platebnímu výměru.

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j.

9 Ca 66/2008-61 ze dne 30. srpna 2010 zamítnul žalobu stěžovatelky na přezkoumání výše citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j.

2 Afs 27/2011-110 ze dne 19. dubna 2011 kasační stížnost stěžovatelky zamítnul jako nedůvodnou a finančnímu ředitelství nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Spornou otázkou v projednávané věci bylo posouzení oprávněnosti daňových výdajů (nákladů) vynakládaných na poskytování dálničních známek a poukázek na pohonné hmoty zákazníkům manžela stěžovatelky, který prováděl výměnu skel v automobilech.

Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti namítá, že všechna napadená rozhodnutí, včetně a především rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j.

2 Afs 27/2011-110 ze dne 19. dubna 2011 vybočují z ustálené praxe správních orgánů i z ustálené rozhodovací praxe správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu.

Rozhodující senát Nejvyššího správního soudu nepostoupil věc v rozporu s § 17 odst.

1 zákona č.

150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") k rozhodnutí rozšířenému senátu, a tím porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce.

Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j.

1 Afs 48/2004 ze dne 18.

12.

2007 a rozhodnutí č. j.

5 Afs 85/2009-67 ze dne 16.

11.

2010 a na nález Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 1783/10 ze dne 16.

11.

2010.

Stěžovatelka dále namítá porušení jejího práva na spravedlivý proces, principu právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí a rovnosti před zákonem.

Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatelka za příliš stručné, vnitřně rozporné a nesrozumitelné.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Nic takového však Ústavním soudem nebylo zjištěno.

Ústavní soud rovněž připomíná, že na rozdíl od Nejvyššího správního soudu není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

Dle § 17 odst.

1 s. ř. s. platí: Dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.

Při postoupení svůj odlišný právní názor zdůvodní.

Ústavní soud prostudoval stěžovatelkou citované judikáty Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ke změně právního názoru v projednávané věci nedošlo.

Judikát Nejvyššího správního soudu č. j.

5 Afs 85/2009 řeší spornou otázku klasifikace výdajů na stavební práce, vychází tedy ze skutkově odlišných okolností.

Judikát Nejvyššího správního soudu č. j.

1 Afs 48/2004-92 řeší spornou otázku ohledně daně z přidané hodnoty, která byla v souvislosti s poskytnutím bonusu účtována a jako daň na výstupu také odvedena.

Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn.

1 Afs 48/2004 dospěl k závěru, že není sporu o tom, že výdaje na bonus, které svým zákazníkům poskytoval stěžovatel v podobě mobilních telefonů atd., byly výdaji, které směřovaly k získání nových a udržení stávajících zákazníků, tedy výdaji ve smyslu § 24 odst.

1 zákona o daních z příjmů.

Ke stejnému závěru, že výdaje na dálniční známky a poukázky na pohonné hmoty jsou podřaditelné pod výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť jsou způsobilé se pozitivně projevit v příjmech daňového subjektu, dospěl Nejvyšší správní soud i v napadeném rozhodnutí.

Dle přesvědčení Ústavního soudu tedy není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí vybočují z mezí ustálené soudní praxe.

Správní orgány a posléze obecné soudy dospěly k závěru, že ustanovení § 24 odst.

1 stanoví základní pravidlo, podle nějž lze základ daně snížit o (blíže neurčené, tedy jakékoli) výdaje, které byly vynaloženy k dosažení, zajištění a udržení příjmů.

V § 25 odst.

1 zákona o daních z příjmů vyjmenovává druhy výdajů, které nelze považovat za výdaje k dosažení příjmů, i když třeba pro daňový subjekt představují ekonomický přínos.

Ustanovení § 24 odst.

1 zákona o daních z příjmů je třeba vykládat v souvislosti s § 25 odst.

1 zákona o daních z příjmů.

Výdaj, který se příznivě projevil v příjmech daňového subjektu, může být daňově účinný jen tehdy, není-li zároveň výslovně zmíněn v § 25 odst.

1 zákona o daních z příjmů.

Výše uvedené závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní a nemá jim z ústavněprávního hlediska co vytknout.

Stejně tak Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítané porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádné další relevantní argumenty či námitky, které by byly způsobilé správnost závěrů obsažených v napadených rozhodnutích zásadním způsobem zpochybnit.

Právní závěry, které ve věci rozhodující orgány a soudy učinily, nelze považovat za protiústavní.

Okolnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, nemůže pak sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv, dospěl proto k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu