Entscheidungsdetail

I.ÚS 688/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.688.12.1
Datum: 28. 3. 2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 688/12 ze dne 28. 3. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Michalem Gruberem, advokátem se sídlem Brno, Novobranská 14, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 12. 2011, čj. 2 Nt 1256/2011 - 22, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, územního odboru Olomouc, 3. oddělení obecné kriminality Služby kriminální police a vyšetřování ze dne 15. 11. 2011, čj. KRPM-5837-55/TČ-2011-140574-TAND, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti M.

M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Okresního soudu v Prostějově (dále též "odvolací soud") a usnesení Policie České republiky (dále též "policejní orgán") pro porušení čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR, čl.

2 odst.

2 a čl.

37 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel uvedl, že k podání vysvětlení byl předvolán třikrát.

Na první předvolání se dostavil, ale nebyly mu vysvětleny ani okolnosti, ani položeny otázky, k nimž se měl vyjadřovat.

Rovněž mu nebylo vysvětleno jeho procesní postavení.

Odvolal se na § 100 trestního řádu (dále jen "TrŘ") s tím, že celou věc pokládá za ztrátu času.

Toto později zopakoval do telefonu policistovi, který jej znovu pozval k podání vysvětlení.

Ani v pořadí třetí výzvě nevyhověl.

Nabyl přesvědčení, že je v pozici osoby podezřelé ze spáchání nějakého nezákonného jednání ve vztahu k osobě jménem P.

Proto znovu, s odkazem na § 100 TrŘ, odmítl vypovídat.

Z připojených listin vyplývá, že odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu, kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 5.000,- Kč.

Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel, minimálně u třetího podání vysvětlení, byl bezpochyby řádně poučen a seznámen se skutečností, že předmětem jeho výpovědi je trestná činnost podezřelého P.

Stěžovatel nereagoval ani na základní otázku policejního orgánu k bližší specifikaci důvodu odmítnutí výpovědi, tj. komu a jak, v jakých konkrétních skutečnostech spočívá jeho obava ze způsobení nebezpečí trestního stíhání.

Odvolací soud poukázal i na nahrávku pořízenou stěžovatelem, bez vědomí policejního orgánu, právě při třetím bezúspěšném pokusu policejního orgánu o podání vysvětlení ze strany stěžovatele.

Ta nepodporuje jeho tvrzení o nezákonném postupu policejního orgánu z důvodu absence poučení, ale naopak je z ní zřejmé, že stěžovatel byl řádně poučen.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na pořádkovou pokutu je třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení.

Při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález sp. zn.

IV.

ÚS 31/05 , N 147/38 SbNU 167).

Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v § 66 odst.

1 TrŘ, tak, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 766/2000 , N 94/22 SbNU 311).

V posuzovaném případě policejní orgán a následně odvolací soud konstatovaly (zkráceně řečeno), že stěžovatel využil svého práva nevypovídat, aniž by toto své obecné stanovisko zdůvodnil.

Tedy bez řádného zdůvodnění neuposlechl výzvy k podání vysvětlení.

Proto mu byla podle 66 odst.

1 TrŘ udělena pořádková pokuta ve výši 5.000,- Kč.

Tvrzení stěžovatele o tom, že se domníval, že se měl dopustit nějakého nezákonného jednání ve vztahu k osobě jménem P.

H., a proto odmítl vypovídat, nemohlo obstát.

Přinejmenším při posledním pokusu policejního orgánu o podání vysvětlení je z úředního záznamu zřejmé řádné seznámení stěžovatele se skutečností, že jeho vysvětlení se týká podezřelého P.

H. ve věci spáchání podvodu.

Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby po předestření problematiky, k níž se měl vyjádřit, k věci minimálně obecně vypovídal.

Až poté, co by mu byly položeny upřesňující či doplňující otázky, v nichž by mohl spatřovat ohrožení své osoby, mu příslušelo odpověď odmítnout [srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319)].

V posuzované věci však stěžovatel, ani po opakovaném poučení o povinnosti vypovídat, s výslovným upozorněním, že nemůže odepřít svědeckou výpověď jako celek, ale toliko v části, jíž by sobě či osobě blízké mohl přivodit trestní stíhání, výzvy neuposlechl.

Své obecné stanovisko o odmítnutí podání vysvětlení blíže nezdůvodnil.

V důsledku absence podmínek pro odmítnutí svědecké výpovědi podle § 100 odst.

2 TrŘ přistoupil policejní orgán k uložení pořádkové pokuty.

Ta byla stěžovateli uložena v nejnižší možné míře.

Respektovala tak jeho majetkové poměry.

Obě napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněna.

Za této situace Ústavní soud nemá důvod do činnosti orgánů činných v trestním řízení jakkoli zasahovat či je dokonce nahrazovat, neboť zjištěné okolnosti případu dostatečně naplňují podmínky pro postup podle § 66 odst.

1 TrŘ.

Policejní orgán i odvolací soud dostály své povinnosti a interpretovaly příslušná ustanovení trestního řádu z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (čl.

4 odst.

3, 4 Listiny).

Při jejich aplikaci byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem, způsobem, který zákon stanoví (čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR, čl.

2 odst.

2 Listiny), za současného dodržení práva na soudní a jinou ochranu (čl.

36 odst.

1 Listiny), kterého stěžovatel v maximální možné míře využil.

Nebyl tedy zjištěn žádný zásah do jeho práva odepřít výpověď, resp. porušení zásady zákazu sebeobviňování (čl.

37 odst.

1 Listiny).

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2012 Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu