Entscheidungsdetail

I.ÚS 557/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.557.12.1
Datum: 04.02.2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 557/12 ze dne 2. 4. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. M. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem Orlí 18, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011 č. j. 8 A 150/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl ústavní stížností ze dne 17.

2012 (doručenou Ústavnímu soudu téhož dne) v záhlaví uvedené usnesení a domáhal se jeho zrušení s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti ze dne 7.

2012 poukázal na to, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě proti certifikátu autorizovaného inspektora vydanému ve smyslu ustanovení § 117 odst.

1 zákona č.

183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "SZ"), je nepřípustné; stejně je prý nepřípustný samotný přezkum certifikátu ve správním soudnictví dle § 65 odst.

1 zákona č.

150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").

V této souvislosti obsáhle vyvracel opačnou argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4.

2010 sp. zn.

9 As 63/2010. (Poznámka: Ústavní soud na tomto místě předznamenává, že další relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, včetně rozsudků vydaných v nyní posuzované věci stěžovatel, nezmínil.) Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 15.

11.

2011 č. j.

8 A 150/2010 přiznal odkladný účinek žalobě, kterou se žalobce Praha West Investment k.s. domáhal zrušení certifikátu vydaného autorizovaným inspektorem, tj. stěžovatelem, dne 23.

2010 pod č. j.

711007.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že v prakticky totožných věcech stejného stěžovatele (srov. sp. zn.

IV.

ÚS 3468/11 a sp. zn.

IV.

ÚS 558/12 ) jeho ústavní stížnosti odmítl jako návrhy podané osobou zjevně neoprávněnou.

Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.

2011 č. j.

9 As 99/2010-71, který dovodil, že certifikát autorizovaného inspektora oznámený stavebnímu úřadu dle § 117 odst.

1 SZ je nutno považovat za správní akt zakládající veřejná subjektivní práva.

Tu je namístě poznamenat (srov. i usnesení pod sp. zn.

IV.

ÚS 558/12 ), že obsah předmětného (precizně odůvodněného) rozhodnutí je stěžovateli znám, proto na jeho odůvodnění pro stručnost odkazuje.

Totéž se týká rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.

2011 č. j.

9 As 92/2011-186, v němž tamní soud (krom dalšího) odkázal na rozsudek téhož soudu ze dne 25.

2011 č. j.

2 As 37/2011-81; v tom druhý senát v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.

2010 č. j.

9 As 63/2010-111, dospěl k závěru, že se v případě certifikátu autorizovaného inspektora jedná o veřejnoprávní správní akt.

Uvedl, že nelze dospět k jinému závěru, než že tento veřejnoprávní správní akt spadá do definičního vymezení obsaženého v ustanovení § 65 odst.

1 s. ř. s., tedy pod legislativní zkratku "rozhodnutí" zde zakotvenou, neboť se nepochybně jedná o úkon, jímž se (za podmínky oznámení stavebnímu úřadu) zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce.

Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že rozhodnutí zastávající tentýž právní náhled nejsou v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu osamocena (srov. dále např. rozsudky ze dne 24.

2011 č. j.

1 As 92/2011-182, ze dne 13.

10.

2011 č. j.

1 As 113/2011-117).

Ústavní soud dále poukazuje na své stanovisko pod sp. zn.

Pl.

ÚS-st.-9/99 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16.

Vydání 1.

Praha, C.

Beck 2000, s.

372), na něž lze pro obecnou dostupnost v podrobnostech odkázat.

Tam plénum Ústavního soudu zformulovalo závěr, že správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu; z povahy věci plyne, že není rozhodné, zda je podáním k Ústavnímu soudu napadeno rozhodnutí soudu ve věci samé, či jiné.

Ústavní soud připomíná, že substanciálním znakem ústavní stížnosti dle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR a podle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti je proto ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.

Jinak řečeno, aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti není tedy správní orgán rozhodující o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy, případně takový subjekt, který je ze zákona oprávněn jako autorizovaný inspektor vydat veřejnosprávní akt (certifikát), jímž se - za podmínky oznámení stavebnímu úřadu - zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti.

Poznámka: O autorizovaném inspektoru lze za těchto podmínek - ostatně ve shodě s Nejvyšším správním soudem - hovořit jako o subjektu, který je v postavení orgánu veřejné moci/správy sui generis.

V řízení o správní žalobě proti certifikátu vydaného stěžovatelem (tj. autorizovaným inspektorem) mu proto logicky svědčí legitimace pasivní (§ 69 s. ř. s.).

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě stěžovatelem podané ústavní stížnosti se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst.

1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

K žádosti navrhovatele, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti přednostně, Ústavní soud uvádí, že o ústavní stížnosti rozhodl relativně rychle, bez zbytečného odkladu a nebylo tedy třeba daný návrh formalizovat; to platí zvláště za situace, kdy je ústavní stížnost Ústavní soudem odmítána pro zjevnou neoprávněnost stěžovatele podle výše citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2012 Vojen Güttler soudce zpravodaj