Entscheidungsdetail

I.ÚS 242/12 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.242.12.1
Datum: 12.03.2012
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 242/12 ze dne 3. 12. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele O. Z., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem Štěpánská 57/630, 110 00 Praha 1, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 9 A 105/2011, za účasti Městského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl.

11 odst.

1, čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení v záhlaví uvedeného nákladového výroku obecného soudu.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným nákladovým výrokem III bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Výrokem I přitom bylo rozhodnuto tak, že specifikovaná rozhodnutí Policie ČR se ve vymezeném rozsahu zrušují a výrokem II bylo rozhodnuto, že ve zbývajícím rozsahu se řízení o žalobě zastavuje.

Stěžovatel ve správním soudnictví brojil proti rozhodnutím Policie ČR, kterými mu byly částečně odepřeny informace o obsahu policejního spisu.

Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 19.

2008, sp. zn.

9 Ca 100/2006, žalobu zamítl.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29.

2009, sp. zn.

1 Af 98/2008, byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Stěžovatel namítá, že od uplatnění žádosti o informace do rozhodnutí Městského soudu v Praze uplynulo celkem 7 let a 11 měsíců.

Přičemž na nákladech řízení za tuto dobu stěžovatel vynaložil celkem 37 040 Kč.

Zpochybňuje především závěr soudu, že ve sporu byl úspěšný toliko z 50% (a z 50% procesně neúspěšný), neboť rozsudek neobsahuje zamítavý výrok, pouze výrok o zastavení žaloby ve zbývajícím rozsahu.

V postupu Městského soudu v Praze stěžovatel spatřuje procesní exces (ve smyslu nálezu sp. zn.

ÚS 1099/09 .

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Při posuzování problematiky nákladů řízení Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn.

IV.

ÚS 10/98 , sp. zn.

II.

ÚS 130/98 , sp. zn.

ÚS 30/02 , sp. zn.

IV.

ÚS 303/02 , sp. zn.

III.

ÚS 255/05 nebo sp. zn.

IV.

ÚS 131/08 veřejně dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).

Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 464/09 či sp. zn.

II.

ÚS 2608/09 , dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Městský soud v Praze podrobně odůvodnil napadený výrok na str.

14 - 15 rozsudku, když uvedl, že stěžovatel měl jak před Městským soudem v Praze, tak před Nejvyšším správním soudem úspěch pouze částečný.

Městský soud v Praze odkázal na předcházející rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.

2009, sp. zn.

1 Af 98/2008, který rovněž ve svých úvahách rozdělil obsah sporu nejen věcně, ale i pro účely procesního postupu soudu.

Rovněž se Městský soud v Praze vypořádal s námitkou omezení žaloby, což nastalo až po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Na podrobné odůvodnění nyní postačí dále odkázat, s tím, že Ústavní soud není oprávněn aplikaci a interpretaci jednoduchého práva v rozsahu, jak to požaduje stěžovatel, přezkoumávat.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2012 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu