Entscheidungsdetail

IV.ÚS 303/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.303.11.1
Datum: 04.11.2011
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 303/11 ze dne 11. 4. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. A. I., zastoupeného JUDr. Romanou Křenkovou, advokátkou, AK Vladislavova 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 8. 2009 č. j. 32 T 130/2009-36 a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010 č. j. 10 To 199/2010-59 a Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 3 Tdo 1116/2010-76 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn.

32 T 130/2009 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 26.

2009 č. j.

32 T 130/2009-36 shledal stěžovatele vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle ustanovení § 201 odst.

1 trestního zákona, kterého se dopustil skutkem ve výroku rozsudku popsaným.

Soud vysvětlil, že ačkoli kvůli neprovedení odběru krve nebyla zjištěna přesná hladina alkoholu v krvi stěžovatele, byl stěžovatel ovlivněn alkoholem v míře převyšující jedno promile a byl tedy nezpůsobilý řídit motorové vozidlo, o čemž svědčí doznání stěžovatele o předchozí konzumaci alkoholu, výsledek dechové zkoušky a výpovědi zasahujících policistů.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18.

2010 č. j.

10 To 199/2010-59 stěžovatelovo odvolání zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27.

10.

2010 č. j.

3 Tdo 1116/2010-76 dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel namítá, že nebyl proveden důkaz krevní zkouškou, a to bez jakéhokoli odůvodnění, v důsledku čehož jeho skutek nebyl dostatečně důkazně podložen, což má vliv i na právní kvalifikaci jeho jednání.

Předseda senátu Okresního soudu Praha-východ ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dodal, že si není vědom toho, že by stěžovatel byl jakýmkoliv způsobem zkrácen na některém ze svých procesních práv.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti.

V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný.

Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.

87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn.

II.

ÚS 45/94 ).

Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl.

36 a násl.

Listiny, jakož i z čl.

1 Ústavy.

Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nález sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , Sb.n.u., sv. svazek 3, s.

257).

Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením § 125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, pročež je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly k vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými stranami řízení.

Klíčovým momentem pro kvalifikaci stěžovatelova jednání jako trestného činu dle ustanovení § 201 trestního řádu bylo zjištění, že stěžovatel řídil osobní automobil ve stavu, který způsobilost řídit vylučoval.

Tomu koresponduje i judikatorní závěr obecných soudů, že soudní praxí vytvořenou hranici jednoho promile alkoholu v krvi nelze při rozhodování o vině aplikovat mechanicky, neboť u některých osob i menší množství alkoholu může vyvolat nezpůsobilost řídit motorové vozidlo; tudíž ani informace o přesném množství zjištěného alkoholu v krvi nemusí být sama o sobě dostačující pro závěr o vině či nevině pachatele.

Přestože ve stěžovatelově věci nebyl proveden důkaz krevní zkouškou, a nebylo tak zjištěno přesné množství alkoholu v jeho krvi, všechny ostatní provedené důkazy na sebe logicky navazují a tvoří dostatečně pevný a nezpochybnitelný podklad pro závěr o nezpůsobilosti stěžovatele řídit motorové vozidlo a tedy o stěžovatelově vině.

Myšlenkový postup obecných soudů při provádění a hodnocení důkazů vedoucí k závěru o jeho vině se opírá o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení sp. zn.

6 Tdo 351/2010, sp. zn.

8 Tdo 665/2009 a sp. zn.

3 Tdo 1215/2007 dostupná na www.nsoud.cz), nevykazuje známky neodůvodněného vybočení ze stabilizované a předvídatelné rozhodovací praxe obecných soudů, je soudy přesvědčivě odůvodněn a ani netrpí jiným ústavněprávně relevantním deficitem.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu