Entscheidungsdetail

III.ÚS 818/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.818.11.1
Datum: 16. 6. 2011
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 818/11 ze dne 16. 6. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SCANDISYSTEM s. r. o., se sídlem Klášterec nad Orlicí 120, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2011 č. j. 32 Cdo 4133/2010-75 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2011 č. j. 32 Cdo 4132/2010-161, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení dvou označených usnesení Nejvyššího soudu, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.

2011 č. j.

32 Cdo 4132/2010-161 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.

2010 č. j.

38 Co 141/2010-142.

Tímto rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19.

2010 č. j.

10 C 167/2008-108 v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 58 100,70 Kč s příslušenstvím.

Druhým napadeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2011 č. j.

32 Cdo 4133/2010-75 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.

2010 č. j.

38 Co 142/2010-51.

Tímto rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20.

2010 č. j.

10 C 148/2009-26, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 58 100,70 Kč s příslušenstvím.

Jednalo se o dva soudní spory mezi týmiž účastníky, v nichž bylo rozhodnuto vždy o stejné ze dvou splátek provize.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání podle § 237 odst.

2 písm. a) OSŘ.

Tvrdí, že dovolání je dle uvedeného ustanovení přípustné, neboť přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o jediném nároku s totožným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k celému nároku společně, bez ohledu na to, že tento nárok byl uplatněn ve dvou řízeních a že o něm bylo rozhodnuto týž den dvěma výroky ve dvou rozsudcích.

Tím, že dovolací soud pro závěr o nepřípustnosti dovolání podle § 237 odst.

2 písm. a) OSŘ nevzal v potaz okolnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto pouze o části nároku, jehož celková výše přesahuje 100 000,- Kč, došlo, dle stěžovatelky, k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Po přezkoumání argumentů stěžovatelky, a napadených usnesení, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti jejích dovolání, podstatou jejích argumentů je pouhá její polemika s právním závěrem dovolacího soudu o nepřípustnosti jí podaných dovolání.

Nejvyšší soud se však k této polemice již dostatečně vyjádřil v odůvodnění svých napadených usnesení, když uvedl, že podle ustanovení § 237 odst.

2 písm. a) OSŘ dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč, a v obchodních věcech 100 000,- Kč, s tím, že k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.

Nejvyšší soud konstatoval, že v předmětném sporu jde o obchodní věc (spor mezi podnikateli o úhradu splátky provize ze smlouvy o obchodním zastoupení), v níž bylo potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 58 100,70 Kč s příslušenstvím.

Jedná se tedy ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu o věc, u níž není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud se také vyjádřil k názoru stěžovatelky, který opakuje i v ústavní stížnosti, že ustanovení § 237 odst.

2 písm. a) OSŘ se v předmětné věci neuplatní, neboť přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o jediném nároku s totožným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k celému nároku společně, bez ohledu na to, že tento nárok byl uplatněn ve dvou řízeních a bylo o něm rozhodnuto týž den dvěma výroky ve dvou rozsudcích.

S odkazem na svou judikaturu Nejvyšší soud zdůraznil, že pro závěr o nepřípustnosti dovolání podle § 237 odst.

2 písm. a) OSŘ není významné, zda dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto pouze o části nároku, jehož celková výše přesahuje 100 000,- Kč, nebo zda se mezi účastníky vedou další spory o peněžité plnění ze stejného či obdobného právního důvodu, jak tomu bylo v posuzované věci (dva soudní spory mezi týmiž účastníky, v nichž bylo rozhodnuto vždy o stejné ze dvou splátek provize).

Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces není důvodné, neboť Nejvyšší soud její věc po právní stránce zhodnotil v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a svůj právní závěr dostatečně odůvodnil.

Samotná skutečnost, že řízení skončilo způsobem, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.

Napadené rozhodnutí je tedy logické, přesvědčivé a z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2011 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu