Entscheidungsdetail

III.ÚS 3051/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.3051.11.1
Datum: 30. 11. 2011
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3051/11 ze dne 30. 11. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2938/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci, v níž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces; dovolací soud se nadto napadeným usnesením "nesprávně vypořádal s otázkami dotýkajícími se ústavních hodnot, zejména ochrany výkonu práva na samosprávu v objektivní formě".

Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12.

10.

2009 ve věci sp. zn.

25 C 15/2009 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal určení, že v žalobě identifikovaný pozemek (přístupová cesta) v katastrálním území obce Štěpánov je vlastnictvím obce Štěpánov (neboť nemohlo přejít na ostatní žalované z titulu vydržení).

Nalézací soud dovodil, že stěžovatel nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., a současně dospěl k závěru, že mu k žalobě nesvědčí ani aktivní legitimace, neboť ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.

2006 sp. zn.

29 Odo 777/2006 obsah požadovaného určení nezasahuje sféru jeho právního zájmu.

S těmito závěry se ztotožnil i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jenž k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 23.

2010 sp. zn.

12 Co 36/2010 potvrdil.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, jelikož je měl za konformní ustálené rozhodovací praxi a usoudil, že neodporuje ani hmotnému právu (§ 237 odst.

1 písm. c), odst.

3 o. s. ř.).

Stěžovatel se v ústavní stížnosti naopak domnívá, že jeho naléhavý právní zájem na určení byl dostatečně prokázán, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně má za překvapivé a "procesně vadné".

Detailně polemizuje se skutečností, že žalovaná obec uznala vydržení předmětného pozemku žalovanými, a jelikož pro to nebyly zákonné důvody, porušila ustanovení § 39 zákona č.

128/2000 Sb., o obcích, a tím jde o úkon absolutně neplatný.

Závěrem o nedostatku jeho právního zájmu na žalovaném určení se obecné soudy vyhýbají možné deklaraci (a reprobaci) nezákonného postupu obce, který jej poškozuje nejen jako vlastníka nemovitosti s příslušnou přístupovou cestou, nýbrž i jako občana obce, jež se bezúplatně "zbavila" svého historického majetku.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Přestože argumentační těžiště posuzované ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, resp. představuje pokračování v polemice s právními názory, jež tyto soudy vyslovily, brojí stěžovatel jejím petitem toliko proti usnesení dovolacího soudu, jímž byl mimořádný opravný prostředek Nejvyšším soudem odmítnut jako nepřípustný [v režimu ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.].

Při posuzování ústavních stížností - v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest - je však Ústavní soud vázán jejich návrhem (petitem); teprve vymezením napadených rozhodnutí je totiž konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly).

Jelikož stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti neoponuje (nepředkládá explicitně žádné argumenty, proč jeho dovolání naopak nepřípustné nebylo) a Ústavnímu soudu předestírá totožné námitky, jež dříve adresoval soudu dovolacímu (aniž by jeho závěry podrobil ústavněprávní kritice), dává tím srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předkládá Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.

Tím ovšem staví Ústavní soud do pozice další opravné instance (v režimu obecného soudnictví), jež mu (viz výše) Ústavou svěřena nebyla.

Z těchto důvodů se musí Ústavní soud omezit výlučně na posouzení otázky, zda Nejvyšší soud napadeným usnesením neporušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces čl.

36 odst.

1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (stěžovatelem zdůrazněné "právo na samosprávu" mu samozřejmě nesvědčí, pročež se jej nemůže v soudním řízení domáhat).

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině (procesně) právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a výkladovou libovůlí.

Takový interpretační exces však v posuzované věci shledán nebyl, a stěžovatel jej ostatně - jak bylo výše zaznamenáno - ani netvrdí.

Již jen pro úplnost se sluší zdůraznit, že stěžovatelem namítanými pochybeními nalézacího a odvolacího soudu ("překvapivá" změna právního názoru soudu) se Ústavní soud věcně zabývat nemohl, neboť stěžovatel k tomu ústavněprávní přezkum neotevřel.

Ostatně nikterak se nenaznačuje, že by tyto soudy při vymezení podmínek "naléhavého právního zájmu" a "aktivní legitimace" ve vztahu k určovací žalobě podle§ 80 písm. c) o. s. ř. vybočily z jejich standardního procesního pojímání.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět.

Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2011 Jiří Mucha předseda senátu