Entscheidungsdetail

III.ÚS 2547/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.2547.11.1
Datum: 13. 10. 2011
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2547/11 ze dne 13. 10. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Benešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 22 Cdo 1705/2011-981, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, č. j. 28 Co 505/2010-946, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení čl.

36 odst.1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Obecné soudy (v záhlaví označený krajský soud jako soud odvolací) v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, vypořádaly zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví mimo jiné tak, že do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázaly identifikované nemovitosti a ve prospěch bývalé manželky mu uložily povinnost k peněžitému plnění.

Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné podle § 243b odst.

5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že přípustnost dovolání byla v jeho případě plně opodstatněna, neboť skutková zjištění a právní závěry soudů prvního a druhého stupně se "ocitly" v extrémním nesouladu se skutečným stavem věci.

Nezohledněním darů jeho rodičů a jen "formálním" přístupem k věcnému břemeni doživotního užívání domu byla ovlivněna cena dotčené nemovitosti a tím i "výše vypořádacího podílu vůči žalobkyni".

Opakovaná procesní pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování pak měla za následek, že v řízení nebylo postupováno bez zbytečných průtahů.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl.

36 odst.

1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání.

Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z čl.

36 odst.

1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.

Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze.

Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty daného vypořádání (darování třetích osob jednomu z manželů, resp. jejich "věcná" práva ke společné nemovitosti), jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do vypořádání nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde.

Totéž platí o skutkové rovině sporu, jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně uvádí námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi po obsáhlém dokazování - finálně - vypořádaly způsobem, který má racionální a hájitelnou základnu.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům.

Stěžovatelovu kritiku - má-li být pochopena v kontextu ústavněprávním - nelze sdílet ani v té části, v níž se obrací proti rozhodnutí soudu dovolacího.

Rozhodný úsudek, že dovoláním nebyla otevřena otázka zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst.

1 písm. c), odst.

3 o. s. ř., obstojí bez pochybností i v rovině podústavní, a ani stěžovatelovo tvrzení o "extrémním nesouladu se skutečným stavem věci" takovou otázku (způsobilý dovolací důvod) nezakládá.

K druhému stěžovatelovu ústavněprávnímu odkazu - na čl.

38 odst.

2 Listiny - pak postačí jen připomenout, co Ústavní soud opakovaně traktuje, že nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy bylo-li řízení před obecnými soudy již skončeno, je prostor pro zásah Ústavního soudu v něm uzavřen.

Námitka "již odezněných" průtahů v řízení je pak - v obecné rovině - uplatnitelná jen v jiných souvislostech, jmenovitě při posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č.

82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 7.

2007, sp. zn.

IV.

ÚS 391/07 ).

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2011 Jiří Mucha předseda senátu