Entscheidungsdetail

III.ÚS 1359/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.1359.11.1
Datum: 27. 12. 2011
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1359/11 ze dne 27. 12. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně čtvrtého senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele P. C., právně zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Jakubcem, Ueltzhöffer Balada, Klimentská 10, Praha 1, o námitce podjatosti, takto: Soudce Jan Musil není z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1359/11 vyloučen.

Odůvodnění:

Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem Jiří Mucha, který rozhoduje ve III. senátě společně s Janem Musilem a Vladimírem Kůrkou.

II.

Dne 2. 6. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, v němž uvádí, že soudce Jan Musil by měl být vyloučen z projednávání a rozhodování o ústavní stížnosti, jelikož jej stěžovatel považuje vůči své osobě za podjatého. Důvodem je pak především ta skutečnost, že v minulosti byl jmenovaný soudce na základě vlastního návrhu, a to usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 259/05 ze dne 19. 10. 2005 a usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 636/06 ze dne 18. 9. 2006, vyloučen z projednávání a rozhodnutí o dvou jiných ústavních stížnostech stěžovatele. V obou případech odůvodnil Ústavní soud vyloučení soudce Jana Musila tím, že výroky stěžovatele o soudci Janu Musilovi jsou způsobilé vyvolat pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť by mohly vzbudit antipatie vůči stěžovateli. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v mezidobí nijak nezměnil své názory ani postoj vůči osobě Jana Musila, nadále s nimi v plném rozsahu souhlasí a zcela se s nimi ztotožňuje, je dle jeho názoru nepochybné, že vzhledem k poměru soudce Jana Musila k osobě stěžovatele, lze mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Přípisem ze dne 19. 12. 2011 se k námitce podjatosti vyjádřil soudce Ústavního soudu Jan Musil, který uvedl, že k samotnému předmětu ústavní stížnosti, ke stěžovateli a ani k účastníkům řízení nemá žádný osobní vztah a necítí se být podjatý. Současně uvedl, že ve věcech P. C., vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 259/05 ,

III. ÚS 636/06

III. ÚS 718/06

III. ÚS 1150/10

III. ÚS 1405/10

III. ÚS 2129/10

III. ÚS 3268/10

, připustil ve svých vyjádřeních možnost, že mohla vzniknout pochybnost o jeho podjatosti, a to s ohledem na hrubě urážlivou formu stěžovatelových námitek. V právě projednávané věci je situace jiná snad jen v tom, že stěžovatel ve své námitce podjatosti urážlivé výroky explicite neformuluje, nicméně sděluje, že se svými dřívějšími výroky... nadále v plném rozsahu souhlasí a zcela se s nimi ztotožňuje. Závěrem pak poukázal Jan Musil na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2011 ve věci III. ÚS 3268/10, v němž bylo při stejném skutkovém základě rozhodnuto o jeho případné podjatosti jinak, než ve výše uvedených případech.

III.

Čtvrtý senát Ústavního soudu se v minulosti k otázce podjatosti soudce Jana Musila ve vztahu k již vyřčeným výrokům P.

C. vyjádřil ve svém usnesení ze dne 10.

2011 sp. zn.

III.

ÚS 3268/10 , přičemž, pokud nedojde ke směně okolností, nemá důvod své závěry měnit.

V uvedeném usnesení čtvrtý senát mimo jiné uvedl, že dle ustanovení § 36 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb. je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti.

Dle odst.

2 téhož ustanovení je soudce také vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Dne 15. listopadu 2010 vydal Ústavní soud nález sp. zn.

ÚS 517/10 (in http://nalus.usoud.cz), ve kterém podrobně rozvedl otázku možné podjatosti soudce z hlediska jeho bývalého členství v KSČ.

V této souvislosti Ústavní soud konkrétně v bodu 124 uvedl: "Je pouze nezbytné vyhnout se nepodloženým útokům proti soudní moci" (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Hrico proti Slovensku ze dne 20. července 2004 č.

49418/99 in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR).

ESLP rovněž judikoval, že při realizaci svobody projevu "...je nutné vzít v potaz zvláštní úlohu soudní moci ve společnosti.

Jako ochránkyně spravedlnosti, jež představuje zásadní hodnotu právního státu, musí soudní moc požívat důvěry veřejnosti, pokud má být v plnění svých úkolů úspěšná.

Může se tudíž jevit jako nezbytné chránit tuto důvěru před destruktivními útoky, které jsou zjevně neopodstatněné, zejména s ohledem na skutečnost, že kritizovaní soudci mají povinnost zachovávat zdrženlivost, která jim brání reagovat." (srov. rozsudek ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku ze dne 26. dubna 1995, stížnost č.

15974/90, bod 34.). "Je nutné vystříhat se projevům zásadně, v samém základě zpochybňujícím kompetenci soudního orgánu konat své funkce" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn.

6 Ads 41/2008, dostupný na www.nssoud.cz).

V již zmiňovaném rozsudku ESLP ve věci Hrico proti Slovensku ESLP také uvedl, že: "Pro práci soudů jako garantů spravedlnosti v právním státě je však nezbytné, aby požívaly veřejnou důvěru.

Mají být tedy proto chráněny před neopodstatněnými útoky i vzhledem k tomu, že soudci podléhají povinnosti mlčenlivosti, která jim brání na útoky reagovat".

Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst.

1 a 2 zákona č.

182/1993 Sb. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl.

88 odst.

2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].

Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku ze závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.

Nestrannost soudce dle čl.

6 odst.

1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska.

Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující oprávněné pochybnosti v tomto ohledu.

Subjektivní náhled soudce Jana Musila nevyloučil vznik pocitu antipatie vůči stěžovateli, na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že stěžovatel zcela mechanicky opakovaně namítl podjatost konkrétního soudce Ústavního soudu s odkazem na výroky, které o něm on sám přednesl.

Stěžovatel tak předpokládá, že Ústavní soud bez dalšího každého soudce, o kterém stěžovatel učiní výroky obdobného charakteru, vyloučí z projednávání a rozhodování věci již jen kvůli učiněným výrokům.

Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (čl.

82 odst.

1 Ústavy) vyplývá, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který v posuzované věci předložen nebyl.

Osobní vztah soudce ke stěžovateli pak dán není, a ani stěžovatel to netvrdí.

Pokud jde o objektivní kritérium, má pro posouzení námitky podjatosti klíčový význam ustanovení § 36 odst.

1 a 2 zákona č.

182/1993 Sb. a jde o to určit, zda nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti.

Jde zde mimo jiné o důvěru, jakou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u osob podléhajících jurisdikci státu, a zejména u stran sporu.

Rozhodujícím prvkem je to, zda příslušné obavy mohou být pokládány za objektivně opodstatněné [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 29. března 2001 D.

N. proti Švýcarsku č.

27154/95, in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR].

Za objektivní přitom nelze považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2010 sp. zn.

ÚS 370/04 (N159/35 SbNU 181)].

Ústavní soud neshledal zjistitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudce Jana Musila.

Lze konstatovat, že výtky stěžovatele ani z objektivního úhlu pohledu nejsou samy o sobě dostačující vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti a proto není možné říci, že by případné obavy stěžovatele z podjatosti soudce mohly být považovány za objektivně odůvodněné.

Čtvrtý senát vzal v úvahu výše uvedené závěry a konstatuje, že s ohledem na vývoj judikatury Ústavního soudu a ESLP nebyly v nyní posuzované věci zjištěny žádné kvalifikované okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudce Jana Musila.

Uvedené zvýrazňuje i fakt, že v návaznosti na nález sp. zn.

ÚS 517/10 soudce Jan Musil (stejně jako ostatní soudci Ústavního soudu) dobrovolně zveřejnil existenci svého členství v KSČ v letech 1960 - 1969 (kdy z této politické strany na vlastní žádost vystoupil).

Jmenovaný soudce nemá k věci ani ke stěžovateli z hlediska ustanovení § 36 odst.

1 a 2 zákona č.

182/1993 Sb. žádný významný vztah, který by mohl představovat důvod pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, přičemž ani vznesené námitky stěžovatele nemohou být ve smyslu uvedeného ustanovení důvodem pro vyloučení soudce.

Z výše uvedených důvodů čtvrtý senát Ústavního soudu návrh stěžovatele na vyloučení soudce Jana Musila z projednávání a rozhodování ve věci sp. zn.

III.

ÚS 1359/11 zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. prosince 2011 Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu