Entscheidungsdetail

II.ÚS 2747/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.2747.11.1
Datum: 26. 10. 2011
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2747/11 ze dne 26. 10. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky APSTON CAPITAL, Ltd, IČ: 408579, se sídlem 4th Floor, Hanover Building Windmill Lane, Dublin 2, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 C 22/2011-35, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která po formální stránce vyhovuje požadavkům zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku s tím, že soud nerespektoval Listinu základních práv a svobod, a to konkrétně její základní tezi obsaženou ve čl.

37 odst.

3 o rovnosti všech účastníků řízení, jakož i její čl.

38 odst.

2, když stěžovatelce nedal možnost vyjádřit se k provedeným důkazům.

Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádané spisové dokumentace případu vyplývají následující skutečnosti.

Předmětným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 5.948,02 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.

Uplatněná pohledávka vychází ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu uzavřené mezi Komerční bankou, a. s., a žalovanou T.

Jelikož žalovaná překročila povolenou výši debetu, banka od smlouvy odstoupila.

Žalobu - spojenou s návrhem na vydání platebního rozkazu - k soudu podala stěžovatelka s tím, že pohledávka jí byla Komerční bankou, a. s., postoupena.

Okresní soud považoval žalobu za neurčitou a nejprve stěžovatelku vyzval k jejímu doplnění, konkrétně upřesnění, z čeho se skládá žalovaná jistina a specifikaci případných úroků, úroků z prodlení či poplatků za položky a služby.

Stěžovatelka žalobu v intencích výzvy doplnila a okresní soud vydal platební rozkaz.

Nepodařilo se jej však doručit do vlastních rukou žalované, proto byl zrušen.

Soud nařídil ústní jednání, z něhož se stěžovatelka předem písemně omluvila a žalovaná se k němu bez omluvy nedostavila.

Na jednání byl vynesen napadený rozsudek.

Zamítavý výrok se opírá o závěr, že stěžovatelka nebyla k podání žaloby aktivně legitimována.

Soud v tomto směru prováděl dokazování smlouvou o postoupení pohledávek, ve spojení s dodatkem k této smlouvě a přílohou, na kterou smlouva odkazuje stran identifikace postoupených pohledávek.

Právě listina označená jako Příloha č.

1 Dodatku ke Smlouvě o postoupení pohledávek nebyla smluvními stranami podepsána a neobsahuje ani seznam postoupených pohledávek, pouze identifikaci žalované.

Podle soudu zvolili-li účastníci smlouvy o postoupení pohledávky postup, kdy konkretizaci postupovaných pohledávek přenechali příloze smlouvy, pak měly jednající osoby i tuto přílohu podepsat.

V opačném případě není dohoda o postoupení pohledávek učiněna v zákonem předepsané formě, a není proto platná.

Stěžovatelka s tím nesouhlasí.

V souladu s ustálenou judikaturou musí být převáděná pohledávka jednoznačně určena (předmět plnění, osoba dlužníka, příp. právní důvod) a ve smlouvě vymezena tak, aby bylo jednoznačně a nezaměnitelným způsobem zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu.

To v daném případě byla, a pokud se soud domníval, že nikoliv, měl stěžovatelku vyzvat, aby se k této skutečnosti vyjádřila.

Neučinil tak, a to dokonce ani ve výzvě k doplnění žaloby.

Navíc vydal platební rozkaz, z čehož stěžovatelka usuzovala, že o její aktivní legitimaci nejsou pochybnosti.

Za správný stěžovatelka nepovažuje ani závěr o nedostatku formy postupní smlouvy.

Nepodepsaná příloha je totiž součástí smlouvy jako celku, kde podpisy nechybí.

Konečně stěžovatelka namítá, že žalovaná byla v řízení soudem nespravedlivě zvýhodněna.

Žalovaná se uplatněnému nároku nebránila, k žalobě se nevyjádřila a jednání se bez omluvy neúčastnila, přesto se jí soud na okolnosti doručení oznámení postoupení pohledávky ani nedotázal.

Naproti tomu stěžovatelka splnila pokyny soudu a svá tvrzení a důkazy doplnila přesně v intencích výzvy.

Konečně měl soud, považoval-li některé tvrzení či důkaz za sporné, dát stěžovatelce možnost se k nim vyjádřit, a to i přes skutečnost, že se z účasti na jednání sama omluvila.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku určenou občanským soudním řádem za hranici pro přípustnost odvolání (dle jeho § 202 odst.

2 představuje počínaje 1.

2009 s účinností zákona č.

7/2009 Sb. hranici tzv. bagatelních věcí částka 10 000 Kč), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu působících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 405/04 , U 43/34 SbNU 421).

Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7.

10.

2009, sp. zn.

II.

ÚS 2538/09 ).

Při posouzení ústavní stížnosti je totiž vždy potřeba přihlížet k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro stěžovatele.

Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.

V tomto případě stěžovatelka žalovala punktum 5.948,02 Kč, tedy částku ve smyslu výše nadnesených kritérií bagatelní.

To samo o sobě významně posouvá hranici pro možnost poskytnout ústavněprávní ochranu vůči eventuálnímu zásahu do práv stěžovatelky ze strany okresního soudu; muselo by jít o exces mimořádné intenzity, aby Ústavní soud do takového řízení vstoupil.

Tak tomu ale v posuzované věci není.

Procesní postup soudu předcházející vydání napadeného rozsudku, spočívající ve vyzvání k doplnění žaloby, vydání platebního rozkazu a následném zpochybnění aktivní legitimace stěžovatelky, sice nebyl zrovna šťastný, ale jako důvod kasace rozsudku nestačí.

Vydaný platební rozkaz spolu s absencí stanoviska žalované mohly stěžovatelku utvrdit v přesvědčení o úplnosti a dostatečnosti jejích tvrzení a vzbudit dojem o zbytečnosti zúčastnit se ústního jednání.

Na druhou stranu si ale musela být vědoma, že riziko zpochybnění její žalobní konstrukce zde je.

Chtěla-li ho jej eliminovat, měla se k jednání dostavit.

Takto se sama připravila o možnost žalobu stran otázky oznámení postoupení či řádného uzavření dohody o postoupení pohledávek potřebným způsobem doplnit.

Jinak k závěrům obsaženým v odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní konstatuje, že se obvodní soud věcí dostatečně zabýval.

Provedl potřebné dokazování a je zřejmé, jakými úvahami se při následném hodnocení důkazů řídil i proč se přiklonil právě ke zvolenému právním řešení případu.

Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší do věci vstupovat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu