Entscheidungsdetail

II.ÚS 2178/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.2178.11.1
Datum: 15. 12. 2011
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2178/11 ze dne 15. 12. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Radko Chudobou, advokátem se sídlem Denisova 504, 506 01 Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 25 Co 139/2011 - 551 ze dne 20. dubna 2011, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. 0 Nc 51/2009 - 456 ze dne 9. prosince 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§§ 34, 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně pak právo domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu, které ve svém čl.

36 garantuje Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Je přesvědčen, že postupem obecných soudů ve věci rozhodování soudů o výchově a výživě nezletilé dcery stěžovatele, jakož i o jeho styku s ní, vedené pod sp. zn.

0 Nc 51/2009, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv tím, že tyto soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu znalecké posudky, "kdy bylo konstatováno, že otec má lepší výchovné předpoklady než matka".

V tomto přístupu soudů spatřuje stěžovatel porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl.

36 Listiny.

Krom toho uvádí, že "U matky naopak byly konstatovány vlastnosti, že je schopná manipulovat s lidmi ale i organizacemi podílejících se na řešení ve věci", s tím, že "tato alarmující zjištění soudy opominuly".

Dále stěžovatel uvádí, že omissive se soudy postavily rovněž k faktu, že matka po dlouhodobém soužití se stěžovatelem bezdůvodně opustila společnou domácnost a že nikdy nezdůvodnila, proč tak učinila.

Tím mělo dojít taktéž k porušení práva na spravedlivý proces.

Nadto bylo dle názoru stěžovatele narušeno i hodnocení případu ve vztahu k Listině a Úmluvě o právech dítěte.

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel svými návrhy domáhal takové úpravy ve věci výchovy, výživy a styku jeho nezletilé dcery, která by odpovídala jeho představám, to jest co možná největšímu podílu stěžovatele na výchově své dcery.

Podobné návrhy, leč zaměřené naopak ve svůj prospěch, činila i matka L.

Z., přičemž ve věci výchovy, výživy a styku nezletilé s rodiči rozhodovaly různé soudy.

Usnesením Vrchního soudu v Praze, č. j.

Ncd 409/2009 - 250 ze dne 1. února 2010, byla proto věc přikázána Okresnímu soudu v Hradci Králové, který všechna dosavadní řízení spojil ke společnému projednání.

V jeho rámci stěžovatel navrhoval svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů v pevně stanovených mezích.

Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, na základě jehož výsledku rozhodl o svěření nezletilé do výchovy matce (výrok I) a v dalších výrocích (II až XI) upravil podmínky jejího styku se stěžovatelem, otázku výživného aj.

Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, kterým napadl všechny výroky s výjimkou výroku o stanovení soudního dohledu nad nezletilou (výrok VI).

Žádal odvolací soud, aby změnil přezkoumávaný rozsudek tak, že nezletilá se svěřuje do střídavé výchovy rodičů.

Argumentoval přitom tím, že se k plnění svých rodičovských povinností stavěl vždy poctivě a odpovědně a že byl připraven s matkou ve věci společné výchovy nezletilé dcery spolupracovat.

Stěžovatel v pozici odvolatele se dále pozastavil nad tím, proč soud prvého stupně nesvěřil nezletilou do střídavé péče obou rodičů, když soudem stanovený způsob a rozsah styku v podstatě navozuje stav rovnající se střídavé péči.

Ze znaleckých posudků dovodil, že je lepším rodičem než matka, a pakliže by odvolací soud přece jen nedal přednost střídavé výchově, žádal, aby nezletilá dcera byla svěřena do jeho péče.

Matka navrhla napadený rozsudek potvrdit s výjimkou výroku VII o úpravě styku stěžovatele s nezletilou, který navrhla změnit v části týkající se počátku časového rozpětí tohoto styku.

Odvolací soud napadený rozsudek, s výjimkou výroku VII, který změnil tak, že požadavku matky vyhověl, potvrdil, když shledal neopodstatněnost podaného odvolání.

V postupu Okresního soudu v Hradci Králové nezjistil žádná pochybení, přičemž se v zásadě přiklonil k jeho závěrům stran skutkových zjištění i právní kvalifikace.

Protože dovolání nebylo v projednávané věci přípustné, stěžovatel následně podal proti oběma rozsudkům ústavní stížnost.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele ve vztahu k obsahu napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na prvém místě považuje Ústavní soud za nezbytné konstatovat, že ve světle čl.

83 ústavního zákona č.

1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů (dále jen "Ústava"), je jeho posláním ochrana ústavnosti lato sensu, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou.

Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl.

90 Ústavy).

Tuto skutečnost odráží i ustálená judikatura Ústavního soudu (viz kupř. nález sp. zn.

III.

ÚS 1206/09 nebo usnesení IV.

ÚS 341/05,

I. ÚS 248/04

aj.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Ústavní soud je proto "pouze" oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s rozhodováním o právech a povinnostech stěžovatele byly dodrženy ústavní limity, totiž zda nedošlo k porušení základního práva nebo svobody nad rámec kautel článku 4 Listiny. Stěžovatel ve své stížnosti převážně polemizuje se skutkovými a částečně i právními závěry obecných soudů, uvádí důvody, proč by byl lepším rodičem než matka nezletilé a proč by jeho podíl na její výchově měl být větší. Ústavnímu soudu však, jak bylo vyloženo v předchozím odstavci, přezkum těchto námitek nepřísluší, není oprávněn postavit se do role soudu obecného a na základě vlastního skutkového a právního rozboru rozhodnout, že to či ono řešení se jeví v daném případě nejvhodnějším. Stěžovatel také podává demonstrativní výčet ustanovení ústavního pořádku i Úmluvy o právech dítěte, aniž by však poukázal na to, v čem konkrétně spatřuje porušení takto jednotlivě uvedených ustanovení. Odkaz na dílčí normy ústavního práva bez uvedení jejich souvislosti s konkrétním případem není způsobilý prokázat porušení konstitučně garantovaného práva nebo svobody. Jediná relevantní námitka, u níž lze mít za to, že má ústavněprávní rozměr, spočívá v tvrzení stěžovatele o tom, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, protože soudy nevzaly v úvahu znalecké posudky. Z odůvodnění soudů prvního i druhého stupně ovšem prima facie plyne, že se soud těmito posudky naopak zabýval poměrně zevrubně a že je vzal patřičným způsobem v úvahu. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 15. prosince 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu