Entscheidungsdetail

II.ÚS 1562/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.1562.11.1
Datum: 15. 8. 2011
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1562/11 ze dne 15. 8. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti CF FLOP, s. r. o., se sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009 č. j. 43/19 Cm 207/95-785 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2011 č. j. 14 Cmo 32/2011-964, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1.

2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mělo být zasaženo do jejích ústavních práv garantovaných čl.

36 odst.

1, čl.

38 odst.

2 a čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Současně navrhuje odložení jejich vykonatelnosti.

Tvrdí, že všechna v řízení vydaná rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť není uvedeno, které skutečnosti má soud za prokázané, není uvedeno, proč značnou část důkazních návrhů soudy pominuly, skutkové a právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem věci, rozhodnutí jsou vnitřně rozporná a zatížená neústavními prvky libovůle, jsou i zcela nepředvídatelná a jsou výsledkem ústavně nekonformní hry "bez pravidel".

V procesním postupu obecných soudů, které vypustily ze svých úvah řadu skutkových tvrzení stěžovatelky (např. jaké stavební práce byly vykonány v době po 21.

1992) a pak návrh zamítly pro neunesení důkazního břemene a které neprovedly značné množství navržených důkazů, jsou prvky libovůle a svévole.

Ústavně nesouladný procesní postup lze vysledovat u nalézacího soudu již od r.

2002.

Soudy svým nepřezkoumatelným postupem umožnily žalovanému, aby nemusel nikdy zaplatit částku v rozsahu statisíců korun za stavební práce.

Nevyslechnutím znalce, který odmítl vypracovat soudem zadaný znalecký posudek, a nezadáním nového znaleckého posudku tak soudy došly k nesprávnému závěru, že rozsah obohacení žalovaného nejde zjistit, a to přesto, že měly za použití § 136 o. s. ř. určit výši obohacení žalovaného vlastním úsudkem.

Soud I. stupně neústavně po 16ti letech řízení utnul svou svévolí, neboť přijal závěr znalce, že věc nemá řešení, ačkoli z předchozího stěžovatelkou předloženého znaleckého posudku řešení vyplývá, dokonce znalci napsal, aby žádná jiná skutková zjištění již nedělal.

Soud tak znemožnil objasnění věci a vlastně znalci zakázal, aby podal nestranný posudek.

Navrhované důkazy k řádnému zjištění ceny před a po rekonstrukci nemovitosti neprovedl.

Nepoužitím § 136 o. s. ř. porušil nejen normy hmotného práva, ale i práva procesního.

Odvolací soud ve vztahu k otázce rozsahu uplatněného nároku se nejen vyhnul aplikaci ustanovení § 544 odst.

1 obch. zák., ale porušil i zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, neboť účastníkům sdělil, že bude nárok posuzovat jako vypořádání ze zrušené smlouvy.

Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla ve věci žalobce (stěžovatelky) proti žalovanému J.

K., o zaplacení částky 430.210,- Kč s přísl., přiznána znalci Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR odměna za 8 hodin ve výši 4.200,- Kč a příslušná DPH ve výši 798,- Kč (za práce spojené se studiem spisu sp. zn.

43/19 Cm207/95 a za zpracování stanoviska).

O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci druhým napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že znalečné bylo znalci přiznáno v souladu s ustanovením § 15a vyhlášky č.

37/1967 Sb.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k argumentům obsaženým v ústavní stížnosti musí Ústavní soud v prvé řadě připomenout, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže sám měnit ani překročit.

Pokud tedy stěžovatelka navrhla zrušit rozhodnutí o znalečném, určila tím předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu, jímž je část řízení vztahující se k přiznání znalečného.

V tomto směru Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by mělo ústavněprávní význam, neboť obecné soudy jasně uvedly, z čeho znalečné sestává a na základě jakého právního předpisu bylo stanoveno.

Stěžovatelka ostatně vůči přiznanému znalečnému ani nebrojí.

Její argumenty jsou namířeny proti procesnímu postupu obecných soudů při rozhodování o meritu věci, což však, jak je uvedeno výše, předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu v této konkrétní věci být nemůže.

Provedenou lustrací podaných ústavních stížností však bylo zjištěno, že pod spisovou značkou IV.

ÚS 809/11 je vedena ústavní stížnost stěžovatelky podaná proti rozhodnutím ve věci samé, tj. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.

2009 č. j.

43/19 Cm 207/95-801, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.

2009 č. j.

14 Cmo 86/2009-896 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

10.

2010 č. j.

23 Cdo 4799/2009-942, o níž nebylo doposud rozhodnuto.

Právě v uvedeném řízení má stěžovatelka prostor pro uplatnění námitek, které nyní použila v ústavní stížnosti proti rozhodnutím o přiznání znalečného.

Co se týče napadených rozhodnutí o stanovení znalečného, je vhodné také poukázat na rozhodnutí ze dne 29.

2005 sp. zn.

III.

ÚS 292/05 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv.

38, usnesení č.

23, str.

587), v němž se Ústavní soud vyslovil k povaze rozhodnutí, kterým obecný soud ustanovuje znalce dle § 127 o. s. ř. či následně rozhoduje o znalečném dle § 139 odst.

2 o. s. ř., jakož i ke způsobilosti těchto rozhodnutí zasáhnout do základních práv účastníků řízení.

Vycházeje z toho, že jde o rozhodnutí nemeritorní povahy, vyslovil, že samotným vydáním těchto usnesení stěžovatel nemohl být a ani nebyl na svých ústavně zaručených právech dotčen.

K zásahu do těchto práv by mohlo dojít za splnění dalších podmínek až teprve v případě, že by stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů řízení, z čehož plyne, že teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení, by mohlo být na újmu práv stěžovatele.

Napadené usnesení o přiznání znalečného tedy není samo o sobě způsobilé zasáhnout do oblasti ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Nelze také přehlédnout, že napadenými rozhodnutími bylo znalci přiznáno znalečné včetně DPH ve výši 4.998,- Kč, což je částka, která je svou výší na úrovni bagatelních sporů, a již tato okolnost vede k závěru o neodůvodněnosti ústavní stížnosti.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu