Entscheidungsdetail

I.ÚS 616/11 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.616.11.1
Datum: 04.06.2011
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 616/11 ze dne 6. 4. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. R. D., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 4. 1. 2010, čj. 17 Nc 1503/2005 - 1534, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2010, čj. 10 Co 150/2010 - 1589, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 11. 2010, čj. 21 Cdo 3786/2010 - 1607, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o výchově a výživě nezletilých dětí účastníků.

Podstatou jejích argumentů bylo tvrzení, že ve věci nebyly provedeny relevantní důkazy znaleckým posudkem, vypracovaným znalcem z oboru pedopsychologie a sexuologie, přesto, že ona sama předložila soudu odborné závěry čtyř psychologů.

Otec nezletilých odvezl děti bez jejího souhlasu do Kanady, tam nepracuje a nechává se živit svými rodiči.

Dětem tak nevytváří potřebné zázemí.

Na druhé straně stěžovatelka má předpoklady pro zajištění jejich řádného vývoje, o děti vždy vzorně pečovala.

Má vysokoškolské vzdělání a je schopna děti všestranně zabezpečit.

Celé důkazní řízení tak zůstalo kusé.

Odmítnutí stěžovatelkou navržených důkazů v tak závažné věci je mimořádným a závažným porušením práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelka je přesvědčena, že zmíněným postupem soudů byla porušena její základní práva zaručená v čl.

90 Ústavy ČR a dále práva podle čl.

4 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město, rozsudkem ze dne 4.

2010, čj.

17 Nc 1503/2005 - 1534, zamítl návrh stěžovatelky na úpravu výchovy nezletilých dětí Jana, Pavla a Jiřího (jedná se o pseudonymy), pro dobu před rozvodem a po rozvodu.

Všechny tři děti svěřil do výchovy otce, matce uložil povinnost přispívat na jejich výživu a rozhodl i o dlužném výživném.

Zamítl návrh otce na zákaz styku stěžovatelky s nezletilými a stanovil rozsah písemného styku dětí s matkou.

Vyšel ze zjištění, že oba rodiče i nezletilé děti jsou občany jak České republiky (dále jen ČR), tak Kanady, kde žili od roku 1998.

Stěžovatelka dne 5.

2005 i s dětmi přicestovala zpět do ČR s cílem je ochránit před jejich otcem, kterým měly být pohlavně zneužívány.

Ministerstvo spravedlnosti v Kanadě sdělením ze dne 21.

2008 potvrdilo, že Vyšší soud provincie Ontario všechny tři nezletilé děti svěřil do výchovy otce.

Manželství rodičů bylo rozvedeno rozsudkem Vrchního soudu v Torontu ze dne 25.

2006.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.

12.

2007 byl uvedený rozsudek o rozvodu manželství uznán na území ČR.

Pokud jde o tvrzené zneužívání dětí jejich otcem či dalšími blíže neurčenými osobami, okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v tomto ohledu důkazní břemeno neunesla a ani z předložených důkazů nezjistil, že by její, takto vznesená obvinění, byla důvodná.

Konstatoval, že o úpravě poměrů nezletilých dětí D. rozhodl kanadský soud poté, co intenzivně probíhalo vyšetřování podezření z pohlavního zneužívání dětí jejich otcem, vznesené stěžovatelkou.

Stěžovatelka, v rozporu s rozhodnutím kanadského soudu, opustila s dětmi území Kanady a později se s nimi přemístila na území Ukrajiny, odkud byly děti v souladu s rozhodnutím kanadského soudu vráceny zpět jejich otci do Kanady.

Soud uzavřel, že se jedná o smyšlenou konstrukci stěžovatelky.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni zrušil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud rozhodl o návrhu stěžovatelky na úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí.

Rozhodl tak proto, že sice v průběhu řízení došlo k rozvodu rodičů nezletilých dětí kanadským soudem a Nejvyšší soud ČR toto rozhodnutí uznal, avšak tato skutečnost nemá vliv na to, že o poměrech dětí bylo rozhodováno a ostatní výroky vlastně subsumují tuto situaci.

Další výroky rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, s výjimkou výroku o dlužném výživném matky, který změnil.

V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, zjistil správně skutkový stav věci, na základě něhož aplikoval správně zákon o rodině a normy mezinárodního práva soukromého.

Odkázal proto na podrobný rozsudek okresního soudu a zabýval se pouze námitkami stěžovatelky, uvedenými v odvolání.

Krajský soud upozornil na to, že řízení o výchově a výživě nezletilých dětí probíhá podle § 120 odst.

2 OSŘ, a je tedy ovládáno zásadou vyšetřovací.

To znamená, že soud provádí i jiné důkazy než ty, které jsou stranami navrhovány, ale vyšetřovací zásada nenahrazuje na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníka řízení.

Povinnost soudu provést i jiné (než účastníky navržené) důkazy sebou nese jen to, že případné nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu z hlediska výsledku řízení.

Aplikace této zásady však neznamená, že soud je povinen provést veškeré důkazy, které byly stranami navrhovány.

Pokud stěžovatelka v odvolání nesouhlasí s tím, že některé z jejich navržených důkazů nebyly provedeny, i když byly založeny ve spisu, pak pominula toto pravidlo.

Soud určuje, které důkazy budou provedeny tak, aby byla splněna vyšetřovací zásada uvedená v § 120 odst.

2 OSŘ, takto postupoval i okresní soud, a proto nepochybil, když z listin, které stěžovatelka předložila, nevyvodil žádné závěry.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, i kdyby šlo o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) a § 237 odst.

3 OSŘ.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s prováděním a hodnocením důkazů v daném řízení.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva.

Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.

Ústavní soud totiž není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl.

83 Ústavy ČR).

Po přezkumu ústavnosti celého řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní soud provedl celou řadu důkazů, jimiž správně zjistil skutkový stav věci a z něho vyvodil, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a velmi pečlivě odůvodnil.

Ty jsou nejen v souladu s obecným právem, ale jsou i ústavně konformní.

Odvolací soud se s provedeným dokazováním i s právními závěry okresního soudu v podstatě ztotožnil a s odvolacími argumenty stěžovatelky se přesvědčivě vypořádal.

Ústavní soud v právním hodnocení a v závěrech odvolacího soudu neshledal nic protiústavního.

Otázkou dokazování ve své judikatuře se již několikrát zabýval, viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 68/99 , podle něhož obecný soud, v souladu s ustanovením § 120 odst.

1 OSŘ, není povinen provést všechny důkazy navržené účastníkem řízení, vždy se však musí v odůvodnění rozsudku vypořádat s tím, že některé důkazy neprovedl a proč.

V daném případě tak obecné soudy učinily.

Předmětné řízení, jak správně konstatoval odvolací soud, probíhá podle § 120 odst.

2 OSŘ, a je tedy navíc ovládáno zásadou vyšetřovací.

To je dáno celospolečenským zájmem na ochraně nezletilých dětí, zejména pokud jde o jejich výchovu.

Podle názoru Ústavního soudu soudy obou stupňů tuto zásadu v průběhu řízení plně respektovaly.

Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu