Entscheidungsdetail

I.ÚS 2743/08 #1

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2011:1.US.2743.08.1

Datum

28. 7. 2011

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2743/08 ze dne 28. 7. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 17, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 963/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka s poukazem na tvrzené porušení čl.

90 Ústavy, jakož i čl.

4 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.

8.

2008, sp. zn.

25 Cdo 963/2006, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13.

12.

2005, sp. zn.

23 Co 422/2005, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 2.

5.

2005, sp. zn.

3 C 27/97, a věc byla uvedenému okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje celý případ a zastává názor, že správně ve věci rozhodly soud odvolací a soud prvního stupně (tedy výše citovaný Krajský soud v Praze a Okresní soud v Berouně); oponuje právnímu názoru Nejvyššího soudu, že v daném případě se mělo jednat o restituci ve smyslu § 6 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb.

Aniž by po věcné stránce Ústavní soud případ jakkoli blíže rozebíral, zabýval se nejdříve otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

Dospěl k závěru zápornému.

Za shora uvedené procesní situace je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní stížnost je fyzická osoba nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (ust. § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Podle § 75 odst.

1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, neboť shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu prvního stupně, který musí v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat.

Stěžovatelce se tak v tomto řízení znovu otevřela možnost v plné míře uplatnit svá procesní práva.

Ústavní stížnost byla proto podána předčasně, jelikož stěžovatelka nevyčerpala a v době podání ústavní stížnosti ani nemohla vyčerpat všechny procesní prostředky, poskytnuté jí zákonem k ochraně jejích práv.

Ústavní soud zde rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není v zásadě oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor.

V této souvislosti je namístě připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci; Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech mechanizmů ostatních.

V této souvislosti je namístě připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci; Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech mechanizmů ostatních.

Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje ve prospěch svého názoru, považujícího předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu za protiústavní a vyžadující zřejmě výjimečnou ingerenci Ústavního soudu, nelze než zopakovat, že s odvoláním na shora vyslovené to možné není.

Je vyloučeno napadat rozhodnutí, kterým byla věc vrácena k pokračování v řízení nižšímu soudu s poukazem na to, že Nejvyšší soud již vyslovil závazný právní názor, který je podle stěžovatele nesprávný; existující konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat ani za "opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci" (ve smyslu ust. § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), požadovat jeho zrušení a v zásadě tak obcházet možnost napadnout ústavní stížností pouze rozhodnutí pravomocné.

Odhlédne-li se od skutečnosti, že případná další rozhodnutí obecných soudů v dané věci by tak zůstala rozhodnutím Ústavního soudu nedotčena, což by bylo v hrubém rozporu s principem právní jistoty, nahrazoval by Ústavní soud de facto činnost Nejvyššího soudu a vystupoval by jako jakási "superinstance" v rámci obecného soudnictví, což je pozice, která mu podle Ústavy zjevně nepřísluší a příslušet nemůže (čl.

83 Ústavy).

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako návrh zjevně nepřípustný podle ust. § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2011 Vojen Güttler, v. r. soudce zpravodaj