Entscheidungsdetail

IV.ÚS 881/10 #2

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.881.10.2
Datum: 26. 4. 2010
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 881/10 ze dne 26. 4. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti B. T. M., právně zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Čechovský & Václavek a partn., Praha 1, Václavské nám. 21, směřující proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. prosince 2009, č.j. 37 Nt 73/2009-32, a Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2010, č.j. 44 To 14/2010-92, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky pro podání ústavní stížnosti podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na osobní svobodu, zaručené v čl.

8 odst.

1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), její právo na spravedlivý proces garantované v čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny, jakož i v čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž právo na presumpci neviny do pravomocného rozhodnutí soudu, zakotvené v čl.

40 odst.

2 Listiny.

Citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6, byla stěžovatelka vzata do vazby.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta stížnost všech obviněných, včetně stěžovatelky, proti vzetí do vazby.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle a podrobně uvedla, v čem mělo spočívat pochybení obecných soudů, které rozhodovaly o její vazbě.

V podstatné části ústavní stížnosti pak dovozuje absenci konkrétních okolností, pro které by existovala důvodná obava z naplnění některého vazebního důvodu, neboť jednání, pro které je stíhána, není trestným činem.

Odkázala přitom na směrnici Rady Evropy 2002/90/ES, dále na nález Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 566/03 či sp. zn.

III.

ÚS 103/99 .

Závěrem obsáhlého rozboru situace stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

K ústavní stížnosti se, na základě výzvy, vyjádřil za účastníka řízení - Obvodní soud pro Prahu 6, předseda senátu 37 Nt, který Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatelka byla dne 7. dubna 2010 z vazby propuštěna.

Dále odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že je přesvědčen o důvodnosti trestního stíhání.

Při rozhodování o vazbě se soud prvého stupně zabýval důvodností vazby pro každého z obviněných samostatně a na základě toho rozhodl.

Ve stručnosti odkázal na spisový materiál, který Ústavnímu soudu k věci poskytnul.

Ústavní stížnost navrhl odmítnout jako nedůvodnou.

Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 44 To.

Ta konstatovala, že stížnostní soud se zabýval v podstatě shodnými námitkami, jaké jsou předloženy v ústavní stížnosti.

Protože se s nimi soud vypořádal v napadeném usnesení, plně na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázala a navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako nedůvodná.

Uvedená vyjádření nepřinesla novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn.

37 Nt 73/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedla, v čem měl citovaný zásah spočívat.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjádřil princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností.

Jak je ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 patrné, podstatná část ústavní stížnosti, mimo konstatování zásahu a výčtu zaručených práv, je doslovným přepisem (včetně chyb a nepřesností) stížnosti ze dne 22. prosince 2009 (č.l.

76), kterou stěžovatelka brojila proti rozhodnutí soudu prvého stupně o vzetí do vazby.

Stěžejní námitkou pak byla polemika stěžovatelky, zda její jednání je či není trestným činem.

Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze se těmito námitkami zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal.

Podle judikatury Ústavního soudu je výklad konkrétních skutečností, odůvodňujících rozhodnutí o umístění, resp. o ponechání ve vazbě, především věcí obecných soudů.

Ty musí, při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení, posoudit, zda jejich rozhodnutí je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Vazbu je nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení.

Rozhodování o vazbě probíhá paralelně s řízením ve věci samé, přičemž shledají-li soudy, že jednání, pro které je obviněný stíhán, není trestným činem, adekvátně rozhodnou i o případné vazbě.

V průběhu řízení samotného je posuzování naplnění znaků trestného činu hlavním předmětem činnosti soudu, přičemž podle čl.

39 Listiny jen zákon (trestní) stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Jak již výše zmíněno, stěžovatelka byla z vazby propuštěna.

Je tedy zjevné, že obecné soudy posuzovaly okolnosti vazby důsledně a v souladu s procesními předpisy, takže v okamžiku, kdy pominuly vazební důvody, vydaly rozhodnutí o propuštění stěžovatelky z vazby.

Rozhodnutí, jimž byla stěžovatelka dříve vzata do vazby, resp. jímž bylo vzetí do vazby potvrzeno jako správné, neshledal Ústavní soud jako způsobilé zkrátit stěžovatelku v jejích zaručených právech naříkaným způsobem.

Podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2010 Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu