Entscheidungsdetail

IV.ÚS 2002/10 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.2002.10.1
Datum: 09.06.2010
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2002/10 ze dne 6. 9. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky B & B International s.r.o., se sídlem v Borové 57, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 4 ECm 7/2009-55 ze dne 2. dubna 2010 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i ostatní náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv vyplývajících z čl.

90, čl.

95 a čl.

96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl.

11, čl.

36 a čl.

37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "soud") sp. zn.

4 ECm 7/2009 Ústavní soud zjistil, že soud v záhlaví citovaným rozhodnutím uložil stěžovatelce zaplatit Ochranné organizaci autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s. (dále jen "žalobkyně") částku 8.626,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 8.626,50 Kč ode dne 19. května 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů a nahradit žalované náklady řízení ve výši 15.530,- Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soud porušil její procesní i další práva, a to např. absencí poučení soudu vůči stěžovatelce (aniž by absentující poučení blíže specifikovala) a zejména pak z důvodu nesprávného právního posouzení věci a odsouzení stěžovatelky k úhradě pro ni značné částky, aniž by k tomu byly splněny zákonné důvody a podmínky.

Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že se soud nezabýval její obranou, k její obraně při svém rozhodování nepřihlédl, vycházel z důkazů, které stěžovatelka zpochybnila, a nepřihlédl k námitce promlčení, v důsledku čehož rozhodl nesprávně.

V záhlaví citované rozhodnutí má podle stěžovatelky značný negativní dopad do jejího právního postavení a negativně zasahuje i do jejího majetku tím, že byla odsouzena k zaplacení žalované částky a nákladů řízení, aniž by to bylo důvodné.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním.

Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.

V projednávaném případě je podstatnou též ta skutečnost, že předmětem řízení bylo rozhodnutí o částce 8.626,50 Kč, kterou lze označit za bagatelní.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 602/05 , sp. zn.

III.

ÚS 748/07 , sp. zn.

ÚS 931/08 , sp. zn.

IV.

ÚS 697/09 a další) přitom dal již v minulosti opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

Podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky soud postupoval a v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Ústavě, Listině i Úmluvě.

Své rozhodnutí logicky, přehledně, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, vypořádal se s rozhodujícími skutečnostmi i námitkami a argumenty stěžovatelky, přičemž jeho závěry rozhodně nelze podle náhledu Ústavního soudu označit ani za projev libovůle, ani za extrémně rozporné s principy spravedlnosti.

Ústavní soud tak žádný důvod pro svůj kasační zásah neshledal.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2010 Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu