Entscheidungsdetail

III.ÚS 887/10 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.887.10.1
Datum: 30. 6. 2010
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 887/10 ze dne 30. 6. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MASS-NATVENTURES, s. r. o., se sídlem Borovany, Jílovice, Šalmanovice 30, zastoupené Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem v Kamenici nad Lipou, Bořetín 73, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010 č. j. 28 Cdo 15/2010-439 ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného v řízení o určení vlastnictví, neboť tvrdí, že jím byla porušena rovnost subjektů před zákonem, zákonnost a zásada stejného obsahu ochrany vlastnického práva každého vlastníka podle čl.

1, čl.

4 odst.

1 a 3 a čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Stěžovatelka zároveň žádá o odložení (v textu ústavní stížnosti je zřejmě mylně použit termín "doložení") vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vzhledem k tomu, že v případě jeho výkonu - vydání nemovitostí - by mohlo dojít k nezvratným změnám v právním i technickém stavu předmětné nemovitosti.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá výrok I. a II. shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.

V závěru ústavní stížnosti zmiňuje rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem z kontextu ústavní stížnosti vyplývá, že jde o zřejmý (a nikoli jediný) přepis.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s postupem dovolacího soudu při rozhodování o určení vlastnictví k nemovitostem specifikovaným v napadených rozhodnutích.

Obdobně jako v dovolacím řízení stěžovatelka především tvrdí, že nebyla správně posouzena aktivní věcná legitimace žalobkyň k podání žaloby, neboť v řízení nebylo doloženo, že jsou oprávněnými osobami.

Polemizuje s aplikací judikatury Ústavního soudu na daný případ a kritizuje zákonnou úpravu vlastnických vztahů k půdě.

Stěžovatelka dále předcházejícímu řízení vytýká řadu procesněprávních i hmotněprávních nedostatků.

Předně je třeba uvést, že Ústavní soud se ústavní stížností téže stěžovatelky, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2006 č. j.

8 Co 2017/2006-340, vydanému v témže řízení, zabýval s tím, že ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost ( sp. zn.

II.

ÚS 303/07 ), neboť stěžovatelka podala současně s ústavní stížností dovolání.

Podruhé se Ústavní soud zabýval ústavní stížností téže stěžovatelky směřující proti uvedenému rozsudku pod sp. zn.

II.

ÚS 3054/09 , kdy ji opět odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka podala ústavní stížnost v době, kdy ještě nebylo o jejím dovolání Nejvyšším soudem rozhodnuto.

Až nyní mohl tedy Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky, neboť o dovolání stěžovatelky bylo již dovolacím soudem rozhodnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu a stěžovatelka podala ústavní stížnost v zákonné lhůtě v souladu se zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Po přezkoumání předmětné ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud především zjistil, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu není v rozporu s principy ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Usnesení dovolacího soudu je dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodněno.

Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě stěžovatelky bylo přípustnost dovolání třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Na základě výkladu právních předpisů a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nešlo v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem, ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani o řešení otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že u dovolání nebyly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle příslušných ustanovení o. s. ř.

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení § 243b odst.

5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací soud svůj závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný prostředek přípustný, řádným a dostatečným způsobem odůvodnil.

Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky připomíná, že s ohledem na své ústavní postavení a ústavní rozhraničení pravomocí obecného a ústavního soudnictví není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva.

Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou zpochybněný postup dovolacího soudu není případem svévole ani není v extrémním rozporu s principu spravedlnosti, není vyslovení protiústavnosti zpochybněných závěrů na místě.

Dovolací soud dostatečně logicky a srozumitelně vysvětlil, jaké důvody jej vedly k napadenému usnesení, a Ústavní soud na ně v dalším odkazuje.

Protože Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení Nejvyššího soudu porušení základních práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit.

Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu