Entscheidungsdetail

III.ÚS 2353/10 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.2353.10.1
Datum: 09.02.2010
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2353/10 ze dne 2. 9. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele William & Henry Morton a. s., IČ 25344064, Brno, Příkop 4, zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 40, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2007 č. j. 29 Co 77/2007-72 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 9. 2006 č. j. 18 C 236/2005-52, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozsudků s tvrzením, že se jimi cítí dotčen v právu na soudní ochranu, deklarovaném v čl.

36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl.

90 Ústavy České republiky.

Uvedl, že dle jeho přesvědčení se soudy při svém rozhodování nezabývaly jeho námitkami uplatněnými i v odvolacím řízení, nezabývaly se otázkou možného jeho účastenství v konkurzním řízení a tím tedy naplněním aktivní legitimace na jeho straně dle zákona č.

82/1998 Sb.

Odvolací soud pak pouze odkázal na závěry soudu I. stupně a uvedl, že se s nimi ztotožňuje.

Nejvyšší soud České republiky dovolání, kterým napadl rozsudek Městského soudu v Praze, odmítl, když v odůvodnění svého usnesení mj. uvedl, že on jako stěžovatel nemá aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 7 odst.

1 zákona č.

82/1998 Sb., neboť tuto má pouze účastník řízení a nikoliv vlastník akcií společnosti, která je v konkurzním řízení.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem.

Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním jej spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů, závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takého rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst.

1 písm. a), odst.

3 a 4, § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

K obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.

2010 č. j.

25 Cdo 5148/2007-81 nutno konstatovat, že jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání žalobce, nyní stěžovatele, lze považovat za učiněné ve smyslu § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu - proto ústavní stížnost navrhovatele proti rozsudku soudu II. stupně byla uznána jako podaná ve lhůtě k tomu stanovené.

Z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze pak zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti vůči němu dovolává, zjištěn nebyl.

Jmenovaný soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí ze dne 4.

2006 č. j.

18 C 236/2005-52, jímž byla žaloba o náhradu škody směřující proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky o 36.310.806,- Kč s přísl. zamítnuta a opodstatněně shledal správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, z toho vyvozených právních závěrů, a tedy i předmětného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2.

Jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, soud se podrobně zabýval výkladem ustanovení § 1 odst.

1, § 5 a § 7 odst.

1, § 8 odst.

1 a 3 zákona č.

82/1998, upravujících odpovědnost státu za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem, dále i právem na náhradu škody účastníků řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, jakož i podmínkami, za kterých lze nárok uplatnit a za kterých tedy vzniká aktivní legitimace k podání žaloby.

Proto v souladu se zjištěným skutkovým stavem a citovanými ustanoveními zákona č.

82/1998 Sb. důvodně žalobu stěžovatele zamítl.

Konečně k závěrům odvolacího soudu a k otázce aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody dle zákona č.

82/1998 Sb. se v odůvodnění svého usnesení č. j.

25 Cdo 5148/2007-81 shodně, s poukazem na svou judikaturu, vyjádřil i Nejvyšší soud.

Pro výše uvedené byl návrh směřující proti rozsudku soudu II. stupně odmítnut jako zjevně neopodstatněný, návrh napadající rozhodnutí soudu I. stupně pak jako nepřípustný [§ 43 odst.

2 písm. a), odst.

1 písm. e), § 72 odst.

1 písm. a), odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2010 Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu